Lukáši, je ti 15 let a přes tento nízký věk máš za sebou několik úspěšných sezon v kolektivních sportech. Hrával jsi vrcholově florbal, hokejbal i fotbal. Přesto jsi „zběhl“ k divácky méně atraktivním dlouhým běhům. Tvým snem je dokonce ultra. Proč?

„Na kolektivním sportu mi začalo vadit, že výsledek nemůžu ovlivnit jen já. A jsem pak hrozně zklamaný. U běhání platí jednoduchá rovnice: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Tedy co si nenatrénuji, to nemám. Taky mě baví zdolávat právě dlouhé tratě, ten pocit po jejich zdolání je neskutečný.“

Jak dlouho běháš?

„Přibližně dva roky, přijde mi ale, jako kdybych běhal už pět let. Dlouhé běhy mám rád, protože je to takové krátké cestování. Vezmu si na záda baťoh, do něj pití a nějaké jídlo a běžím. Líbí se mi především ultraběhy, protože je to něco zvláštního. Běžci, kteří je běhají, jsou podle mého názoru v jiném světě a já bych tam jednou taky chtěl být.“ Asi mi bude chybět nějaký ten „kontakt“ z kolektivních sportů, ale myslím si, že běh je taky docela tvrdý sport, jak fyzicky, tak psychicky.“

Dobrou fyzičku jsi na jaře přetavil v solidní půlmaratonskou premiéru (v Praze za 1:37, pozn.red.). Není moc mladých lidí, kteří uběhnou půlmaraton pod hodinu a čtyřicet minut, ty navíc hodně zadrženě. Nakoplo tě to k tomu zkusit si svůj soukromý maraton, nezávodně.

„Když jsem na něj trénoval, velmi jsem zanedbával rychlost a soustředil se na objemy a kopcovitý terén. Teď už jsem zařadil do plánu i nějaké rychlostí tréninky. Takže nevím, jestli bych čas na půlmaraton hodně stlačil dolů. Postupem času možná ano. Ale není to můj cíl, můj aktuální cíl je zdolat maraton v lepším čase na stejné trati. Nějaké půlmaratony ještě určitě poběžím a budu se snažit je uběhnout v co nejlepším čase. Myslím, že příští půlmaraton poběžím na 1:20 – 1:30. Ale nechci se nějak přeceňovat, nejsem žádný rychlík.“

Zmíněný „soukromý“ maraton jsi zaběhl doma, v okolí Chotíkova. Tedy v kopečkách. Jak to šlo?

„Ano, i přes zákaz rodičů jsem si splnil sen. Bylo to velmi náročné a přiznám se, že jsme poslední tři kilometry brečel. Čas byl čtyři hodiny a 18 minut. Začátek jsem šel z opatrnosti velmi volně, takže věřím, že na rovině a již s touto zkušeností bych ho dal za 3:15. Tedy vycházím z toho, že táta „šnek“ jej dává okolo 3:30. Rozhodně to nebyl můj poslední maraton.“

Láká tě ale ultratrail. Proč?

„Samozřejmě bych si velmi rád vyzkoušel nějaký ten běh přes hory. Celou dobu běhám pouze v kopcovitém terénu v našem okolí, kde nejsou roviny ani hory. Zanedlouho pojedeme na Železnou Rudu a tam mám cíl jasný: zkusit párkrát vyběhnout Špičák, abych si to vyzkoušel. Podle toho se budu rozhodnu, ale obecně mne lákají ultraběhy jak rovinatější, tak horské.“

Kolik toho týdně naběháš? Máš vlastní tréninkový plán? Jak si ho sestavuješ?

„Týdně přes 120 km. Mám vlastní tréninkový plán, který jsem si sestavil na základě počtu odběhaných kilometrů za týden. Běhám šestkrát týdně, jeden den mám volno na ostatní sporty nebo posilovnu. Snažím se ale posilovat častěji než jednou týdně. Na tento plán jsem přišel, když jsem si přečetl, kolik by se mělo běhat týdně na maraton a nejkratší ultra, tedy kolem 50 km. Nyní do plánu zařazuji i rychlostní tréninky.“

Nyní otázka na otce: běžecké výkony vašeho syna jsou slušné, byť by leckterý atletický trenér doporučoval zcela jiný postup než běhat v 15 letech maratony. Pravdou však je, že trenérů delších běhů v Česku moc není a těch se specializací na mládež už vůbec ne. Jak to řešíte?

Otec Martin: „Oslovil jsem spousty atletických klubů a nikde jsem se nesetkal s trenérem, který by se specializoval v této věkové kategorii na delší tratě. Mám takový pocit, že je atletika pro děti do 14 let spíše takový kroužek, bez individuálního přístupu. Rozumím tomu, že u dětí se musí nejdříve logicky rozvíjet sportovní všestrannost. Ale ve věku 13 – 14 let bych si představoval ze strany trenéra jistou selekci, individuální přístup, dle typu běžce.“

Pozn.red.: Zbytek rozhovoru najdete v srpnovém čísle Běhej.com, které přináší i speciál o běhu dětí a mládeže.