Tedy otázky, které se pak pravidelně opakují každý rok koncem prázdnin a na začátku školního roku. V následujícím textu se pokusíme odpovědi alespoň naznačit s tím, že se obracíme především na rodiče, neboť trenérům by měly být povětšinou známé.

V dubnu roku 2011 publikoval Ross Tucker na svém blogu The Science of Sport obsáhlý komentář k právě vyšlé studii týmu vědců z Kodaňské univerzity (Moesch et al. 2011), kteří se věnovali vlivu doby, kdy dochází ke specializaci u dětí a mládeže, na úspěch ve sportech, v nichž rozhodují centimetry, gramy a sekundy (cgs), tedy tomu, zda je v těchto sportech výhodnější specializovat se a soustředit na jediný sport už v nižším věku, nebo až později. Závěr Karin Moeschové a kol. se zdá být jednoznačný: k úspěchu vede pozdní specializace.

Tucker však správně poznamenává, že z jejich studie vyplývá spíše něco jiného, neboť průměrná doba, po kterou se elitní a subelitní atleti věnovali jiným sportům, je prakticky stejná, 63 měsíců u elitních a 62 měsíců u subelitních sportovců. Studie byla prováděna na skupině 243 dánských sportovců, přičemž jako elitní byli označeni ti, kteří dosáhli umístění v první desítce na mistrovství světa nebo olympijských hrách, případně medailového umístění na mistrovství Evropy. Subelitní pak byli ti sportovci, kteří takových úspěchů nedosáhli.

V čem však byl prokazatelný rozdíl, tak bylo množství absolvovaného tréninku v jednotlivých fázích vývoje sportovců. Subelitní sportovci absolvovali výrazně větší množství tréninku v dětství ve věku od 9 do 15 let, poté však jejich tréninkové objemy začaly často stagnovat, popřípadě klesat. Elitní sportovci naopak přešli k intenzivnímu tréninku mnohdy až kolem 15 roku věku s tím, že množství jejich tréninku výrazně rostlo až do 18 let, mezi 18 a 21 rokem pak v průměru trénovali dvojnásobně oproti atletům subelitním. Vedle odloženého začátku intenzivního systematického tréninku pak byla u elitních sportovců zjevná i pozdější účast na vrcholných národních a mezinárodních soutěžích, a to zhruba o dva roky ve srovnání se sportovci subelitními. K obdobným závěrům pak docházejí i další studie, přehledně viz např. Vaeyens et al. 2009 nebo Jayanthi 2012.

BĚŽECKÉ PŘÍPRAVĚ DĚTÍ JSME SE VĚNOVALI VE SPECIÁLU V SRPNOVÉM ČÍSLE TIŠTĚNÉHO BĚHEJ.COM, KTERÉ JE STÁLE V PRODEJI

Jaké se nabízí vysvětlení? Většinou je poukazováno jednak na vyšší riziko zranění v případě intenzivního tréninku nedostatečně vyspělých sportovců, jednak na aspekty psychologické – ztráta motivace, vyhoření, společenská izolace (srov. např. Malina 2010 a Jayanthi 2012). Tucker v této souvislosti správně poznamenává, že v dětském věku většinou není klíčová vnitřní motivace sportovců, ale jde spíše o ambice jejich rodičů. Tato hnací síla se se vytrácí v momentě, kdy se sportovci začínají více rozhodovat sami za sebe. Oproti tomu elitní sportovci jsou ti, kdo se dokáží sami dostatečně motivovat a mají vlastní vnitřní potřebu trénovat a zlepšovat se.

Vedle tohoto tradičního psychologického vysvětlení pak Tucker staví vysvětlení fyziologické. Jedním z aspektů tohoto vysvětlení je předpoklad, že talentovaným dětem stačí k dosažení určité míry úspěšnosti v nízkém věku méně tréninku a mohou si tak více hrát a věnovat se i jiným aktivitám.

Druhým a zcela zásadním momentem pak je vzájemný vztah fyzické vyspělosti a kalendářního věku jedince. Rozdíly v míře fyzické vyspělosti mají zejména v předpubertálním věku klíčový vliv na výkonnost sportovců.

Děti, které ve srovnání se svými vrstevníky vyspěly rychleji, dosahují ve sportu výrazně lepších výsledků, což je zároveň motivuje i k většímu tréninkovému úsilí. Teprve v pozdějším věku (kolem 15. nebo 16. roku) se tyto rozdíly dané mírou vyspělosti zmenšují a talentovaní jedinci, kteří se vyvíjeli pomaleji, začínají dohánět své rychleji vyspělé vrstevníky. Získávají tím nejen motivaci k dalšímu tréninku, ale zároveň se stávají i dostatečně fyzicky vyspělými k tomu, aby větší tréninkové zatížení zvládli.

Kolem 17. a 18. roku se pak začíná postupně ukazovat, kde leží výkonnostní limity jednotlivých sportovců. Mnozí, kteří do té doby intenzivně trénovali, zjišťují, že už se přiblížili svému maximu a ztrácejí motivaci. Jiní, kterým do té doby díky jejich talentu stačilo trénovat méně, naopak objevují svůj doposud nevyužitý sportovní potenciál, který mohou tréninkem dále rozvíjet.

Co to pro nás coby atlety, resp. vytrvalostní běžce znamená? Především se jeví jako zbytečná a ve svých důsledcích i škodlivá jakákoli snaha o identifikaci talentů ve věku nižším než 15 nebo 16 let. Úspěšnost podobných pokusů je minimální a výsledky jsou zásadním způsobem ovlivněny mírou fyzické vyspělosti dětí, u nichž se o něco takového pokoušíme.

Zcela nesmyslný pak je jakýkoli systém podpory talentů opírající se o výsledky v žákovských a dorosteneckých kategoriích. Ve vyspělejších, ale méně talentovaných dětech jsou pouze vzbuzovány plané naděje a představy o tom, co mohou dokázat, pomaleji se vyvíjejícím jedincům jsou naopak stavěny do cesty zbytečné překážky, a pokud vidí, že podpory se dostává spíše průměrným, kteří měli to štěstí, že byli v klíčovém období fyzicky vyspělejší, může je to od dalšího úsilí leda odradit.

Nesmíme ovšem zapomínat, že mluvíme o sportech, v nichž rozhodují centimetry, gramy a sekundy, nikoli o sportech, kde hlavní roli hraje obratnost a pohybové dovednosti.

Právě pohybovou zdatnost, koordinaci pohybů a obratnost se vyplatí u malých dětí rozvíjet a zároveň je třeba dát jim šanci, aby si mohli vyzkoušet sporty, kde jsou tyto schopnosti důležité. Třeba se ukáže, že mají mnohem více talentu pro balet, gymnastiku nebo skoky do vody než pro vytrvalostní běh, vzpírání nebo veslování, a to je lepší zjistit v 10 letech než v 17, kdy už se s baletem těžko začíná, zatímco u běhu pozdější začátek rozhodně nevadí. Z tohoto úhlu pohledu se tak pro 6–12leté děti zdá být mnohem lepší volbou dobrý skautský oddíl než oddíl atletický.

U cgs sportů se pak jako zásadní ukazuje snaha o vyhledávání talentů na středních školách, a to i mezi dětmi, které doposud dělaly jen sporty zcela odlišné (např. gymnastiku nebo florbal). Dobrým příkladem jsou zde americké střední školy, kde má většina dětí možnost vyzkoušet si celou řadu různých sportů. Pochopitelně, že téměř každý chce hrát americký fotbal nebo baseball, ale jejich trenéři je v rámci kondiční přípravy posílají i na atletiku a v okamžiku, kdy se ukáže, že například pro běh mají více talentu, je pro ně mnohem zajímavější být co nejlepšími běžci a následně získat stipendium na univerzitě než zůstat u baseballu, v němž budou vždy jen průměrní.

Sportovní výsledky amerických univerzitních studentů následně působí ve srovnání s českými jak z jiné planety. Oproti tomu do atletických oddílů, jak fungují u nás, se hlásí děti na základě vlastního zájmu, případně zájmu jejich rodičů. Takových dětí však nikdy není příliš a většina z nich je věku, kdy ještě navštěvují základní školu. Na střední škole pak zájem o atletiku výrazně opadá a řada studentů se k ní už nikdy nedostane.

S vyhledáváním talentů na středních školách souvisí i potřeba dát šanci jedincům, kteří se fyzicky vyvíjejí pomaleji, nevytvářet žádný systém předčasné selekce a nikoho předem neodepisovat. Nakonec se totiž zdá, že hlavním problémem není skutečnost, že bychom zničili talentované jedince přehnaným tréninkem a brzkou specializací v útlém věku (toho by se pravděpodobně dopustil jen krajně nevzdělaný a hloupý trenér), ale to, že skutečným talentům nedáváme dostatek příležitostí k tomu, aby se projevily, a často je ztrácíme v záplavě jiných možností, které jim život nabízí.

Použitá a doporučená literatura:

Jayanthi, N., Pinkham, C., Dugas, L., Patrick, B., LaBella, C. (2012): „Sports specialization in young athletes: evidence-based recommendations“. Sports Health 5(3), 251–257. http://dx.doi.org/…738112464626

Malina, R. M. (2010): „Early sport specialization: roots, effectiveness, risks“. Current Sports Medicine Reports 9(6), 364–371. http://dx.doi.org/…3e3181fe3166

Moesch, K., Elbe, A.-M., Hauge, M.-L. T., Wikman, J. M. (2011): „Late specialization: the key to success in centimeters, grams, or second (cgs) sports“. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports 21, e282–e292. http://dx.doi.org/…2010.01280.x

Tucker, R. (2011): „Specialization, training volume and talent development“. The Science of Sport [online]. http://sportsscientists.com/…-development

Vaeyens, R., Güllich, A., Warr, Ch. R., Philippaerts, R. (2009): „Talent identification and promotion programmes of Olympic athletes“. Journal of Sport Sciences 27(13), 1367–1380. http://dx.doi.org/…410903110974