AC Rumburk má nyní za sebou dva a půl roku novodobé existence. Evidujete na 160 členů všech věkových kategorií. Jak se vám podařilo nalákat za tak krátkou dobu tolik atletikychtivých sportovců?

„Tak jako jsou novodobé olympijské hry, tak i novodobý AC může hrdě prohlásit – žijeme, sportujeme, trénujeme a opět vyhráváme. A to vítězství není jen někoho přeskočit, předběhnout. Důležité je, jak se chováme, jak pořádáme závody a posouváme atletiku opět na výsluní dění v Rumburku, Šluknovském výběžku, okrese Děčín… a jdeme dál! Povedlo se nám uspořádat dokonce Mistrovství ČR v krosu. Byla to veliká a krásná práce. Do příprav a organizace se zapojilo víc jak 100 lidí!“

Čím si vysvětlujete takový zájem ze strany obyvatel Šluknovského výběžku?

„Nadšení a kamarádský přístup přilákal nové úžasné lidi od přípravky po veterány. Neudělali jsme zatím ani jeden nábor, a přesto se denně rozrůstáme. Asi bych si to měl nechat patentovat, podle mého názoru je kouzlo v tom, že jsme přilákali všechny sportovně založené rodiče z výběžku a začali závodit s lidmi, kteří v atletice vidí jasná pravidla v tréninku i v soutěži. Trénink je zde na prvním místě, a to se nikdo nesnaží ošidit.“

Klub ožil po dvanáctileté pauze. Kde se vzal impuls k obnovení činnosti?

„Podnět dalo hned několik borců, kteří v barvách tohoto atletického klubu zářili v dobách jeho největší slávy v letech 1992–2002: Bohouš Strnad, Víťa Havlas, Martin Nedvídek, Michal Šandera. Pak už to byla řetězová reakce, vrátili se téměř všichni, což potvrzují tabulky.“

Co se stalo v roce 2003, kdy AC Rumburk po dvaceti letech existence zastavil svoji činnost?

„V roce 2002 a 2003 se toho událo víc špatného než dobrého a nezvládli jsme několik porážek. Jak sportovních, tak společenských a únava několika klíčových lidí byla rozhodující. Prvním problémem byl pád z družstva mužů z atletické národní ligy, druhý problém byl přístup města k AC. Politicky a názorově jsme se hodně rozešli s vedením města, a to nás stálo těch dvanáct let… Až v roce 2014 se udály změny, které nám dovolily opět zamávat praporem s logem AC. Bylo to opravdu v pravý čas!“

Kdo patří momentálně mezi největší hvězdy vašeho oddílu?

„To nedokážu a ani nechci pojmenovat, protože ten seznam by byl strašně dlouhý a nerad bych zapomněl na jediného borce! Máme úžasné děti, které se denně posouvají ve výkonnosti. Máme zástupce AC v republikových tabulkách hodně vysoko, v krajských tabulkách Libereckého kraje je skoro v každé disciplíně zástupce ACRBK, což je naše hrdá zkratka klubu. Opět jezdíme na mistrovství ČR a byli jsme kousíček od medaile. Máme úžasné chodce a běžce vytrvalce. Opět se utváří vrhačská skupina a začali se objevovat sprinteři a skokani. Hvězdami jsou všichni, nikdo se nepovyšuje a s pokorou pracujeme. To je opět to „kouzlo“ AC.

Proto jsme jezdili v téměř plném počtu 24 mužů a 20 žen na krajské přebory družstev dospělých. Celkové druhé místo a vyhrané kolo mužů i žen byla veliká událost a opravdu jsme si to užili. Stejný přístup máme k dětem a mládeži. Jsme jednoduše obrovská parta, co se těší na nový stadion, který se z našeho popudu staví.“

Jak vypadá vaše atletická přípravka?

„Máme několik skupin ve věku 4–10 let. Nejmladší přípravka začíná už od 4 let a je přímo úžasné, s jakým zájmem si naši nejmenší užívají první setkání s atletikou! Děti trénují dvakrát týdně hodinu a pořádáme pro ně i dětské závody.“

Nedávno jsem se zúčastnila jednoho vámi organizovaného závodu, Půlmaratonu Mandava. Jaké další akce momentálně plánujete?

„Závod, kterého jste se zúčastnila, je na začátku své historie a věřím, že se bude posouvat v kvalitě běžců i výkonů, ale pořád v kamarádské a skromné atmosféře. Do příštího ročníku už se zapojí i obec Staré Křečany a připravujeme další novinky. Trať je dle mého názoru parádní, rychlá a už se ozvaly hlasy našich vytrvalců, že by se zde dal udělat nějaký běžecký či chodecký „brutál“ jako třeba 100 km nebo 24 hodin!

Uvidíme, co z toho bude. Poslední akcí AC 2016 je maraton v hale 17. prosince, kdy na 300 metrů dlouhém atletickém ovále dáme dárek k narozeninám Verče Svobodové, naší nejlepší vytrvalkyni. Přála si narozeninový maraton, tak ho má!“

Během závodu mě zaujalo, s jakým upřímným nadšením se klubu věnujete. Kde berete tolik elánu pro svoji trenérskou činnost?

„Vidíte, a mně to připadá, že je to pořád málo. Rád bych dělal ještě víc, zrovna tak bych rád ještě víc běhal a trénoval. Snad na novém stadionu. Dělám to, co mě baví a co asi i umím. Vždy musí být nějaký „blázen“, který svým chováním žene okolí vpřed, a to se mi asi daří.

A energie? Nejsem superman, občas to i trošku bolí, ale o tom se nepíše! Je to takový úžasný maraton, vyhráváme, tak si ani neuvědomujeme, jak rychle běžíme. A mám kolem sebe výbornou partu. Recept znám, ale málokdo ho chce slyšet. To není šolichání, to je práce!“

Díky vašemu úsilí se AC Rumburk dočká příští rok dokonce nového stadionu. Jaké máte s novým zázemím plány?

„Stadion je pro nás obrovské vítězství. Já pořád říkám, že je to pohádka, která se proměnila v realitu. Vložili jsme do toho a pořád vkládáme šílené úsilí, ale stálo to zato. Je to výsledek práce všech atletických holek a kluků od 4 do 80 let s logem AC na hrudi.

Otvírat stadion budeme symbolicky 12. června 2017. Ten den budeme slavit 80. narozeniny praotce atletiky v Rumburku, Tondy Koutného. Tonda je naše největší hvězda. Bez něj by atletika v Rumburku asi nikdy nebyla. To on zažehl ten první atletický plamínek, který před skoro padesáti lety v „Rumbajzu“ zahořel…“