Tvá sportovní minulost sahá od bikových maratonů, přes strongmana opět k biku a cross country. Nesplnil se to velký sen startovat na OH v Riu, tak jsi zkusil závody Spartan Race a OCR. Neztrácíš se však ani na čistě běžeckých závodech. Měl jsi běh rád odjakživa?

„Musím se přiznat, že můj vztah k běhu je spíše neutrální. Nejsem ten typ, který bez něj nemůže být. U mě je to spíše potřeba pohybu obecně a nezáleží na tom, zda jdu běhat, cvičit, zahrát si fotbal nebo jedu na kolo. Od mládí jsem běh určitě rád neměl, byl to spíše nutný tréninkový doplněk. Na druhou stranu ale vnímám určitý vývoj v mém vztahu k běhání. Běhám rok a půl a už se mi párkrát stalo, že jsem se na běžecký trénink i těšil.“ (smích)

Jak bys popsal své krátké intermezzo v soutěžích strongman?

„Ke strongmanům jsem se propracoval přes posilování, kterému jsem se věnoval cca šest let. Natrefil jsem na skvělou partu lidí okolo Pavlíka Chámy a přes pomáhání při pořádání strongmanských soutěží jsem se dostal až k tomu, že jsem si jich sám pár vyzkoušel. Bavilo mě to, bylo to o překonávání svých limitů a i o jisté výjimečnosti, protože moc lidí nemůže říct, že tlačili osobní auto jako trakař s nadzvednutými zadními koly nebo na popruzích táhli kamion, nesli železné kufry, které měly dohromady 270 kg, převraceli pneumatiku, která měla 400 kg apod.“

To opravdu ne. Jaký to mělo další vývoj?

„Postupem času jsem zjistil, že to není sport pro mě, že na to nemám genetiku a nechci si ničit tělo steroidy a podobnými „doplňky“, takže jsem od závodění ve strongmanech zase upustil. Přínos pro mé závodění v OCR to určitě má, jelikož oproti ostatním elitním běžcům jsem lehce nadprůměrně silově vybaven a to se občas hodí. Jelikož i v závodech OCR se objevují prvky podobné strongmanským disciplínám, jako je převracení velkých pneumatik, nošení těžkých břemen a jiné, kde je síla potřeba.“

Poté jsi zase na chvíli skočil na horská kola. Co tě k tomu vedlo a co bylo hlavní překážkou na cestě do Ria?

„Asi to byla znovu touha být v něčem výjimečný, odlišovat se, překonávat sama sebe. Viděl jsem, že generace mých soupeřů z juniorských let, kluci, se kterými jsem závodil a většinu z nich i porážel, je na vrcholu a vyhrává největší české závody, tak jsem si říkal, proč by to zase nešlo i u mě, a naplno jsem se pustil do tréninku. Nejdříve bylo potřeba shodit svalovou hmotu, kterou jsem za ta léta mezi činkami pracně vydřel, jelikož jsem vážil asi 107 kg. No a toto se podařilo jen částečně, během čtyř měsíců tréninku jsem sice měl 85 kg, ale tam se váha zastavila a níž jsem se dostával jen horko těžko. Jednou se mi podařilo dostat až k 80 kg, ale to bylo na soustředění, kde jsem denně běhal 10 km a jezdil cca 180 km na kole. To bylo neudržitelné. Takže největší překážka v cestě za lepšími výsledky byla právě vysoká hmotnost a ke konci se pak přidala ještě totální necitlivost prstů rukou už po deseti minutách závodu. To byly hlavní důvody, proč jsem se rozhodl cyklistickou kariéru znovu pověsit na hřebík.“

Pojďme k tvé současné kariéře v překážkových závodech. Vzpomeneš si na svůj první start? Co se ti na těchto závodech zalíbilo, že se jim teď věnuješ na 100%?

„Je to jen něco málo přes rok, co jsem poprvé běžel závod OCR, konkrétně to byl Predator Race na Monínci. Strhla mě ta atmosféra, komplexnost toho sportovního odvětví. Nestačí být jen běžec, musíte mít sílu i v horní polovině těla a hlavně své tělo umět používat. Být vytrvalec, ale zároveň mít sílu v nohách i rukách, udržet balanc, vyšplhat, přeručkovat, odnést 50kg pytel s pískem a hlavně se u toho můžete od hlavy až k patě ušpinit od bahna a nikdo vám za to nevynadá. Závod OCR v podstatě obsahuje všechno, co jsme dělali jako děti – běhali, lezli po stromech, skákali, házeli vším možným a často jsme taky přišli domů od hlavy až k patě od bahna… (smích) Pro mě je to ideální disciplína, jelikož jsem původem vytrvalec, který se mnoho let snažil předělat na siláka, pak zase vytrvalec, zase silák a teď to můžu skloubit všechno dohromady. Bohužel OCR závody nejsou mou profesí, tedy nejsem profík a závodění na této úrovni mě stojí nemalé finanční prostředky. Ale věřím, že se to jednou otočí. (úsměv)

Překážkové závody se liší svou délkou, jaké patří mezi tvé nejoblíbenější?

„Délka závodů je cca od 6 km do 30 km. Já mám v oblibě spíše krátké a střední tratě, což asi souvisí s tím, že nemám běžeckou historii a tím pádem nemám naběhané dostatečné objemy a taky si s sebou nesu dost mé „oblíbené“ svalové hmoty. S 87 kg se holt na delší vzdálenosti běhá trochu hůř…“

Dokázal bys popsat skladbu svých běžeckých tréninkových jednotek? Jde převážně o kopce, budování síly nebo ti nejsou cizí ani intervaly, tempové tréninky?

„Záleží, na jaký závod se zrovna chystám, ale v podstatě bylo vyjmenováno vše, co moje běžecké tréninky obsahují. Běhám kopce, protože kopce natrénuješ jenom v kopcích, ale to je tak 1–2× z šesti tréninků. Pak jsou tam zařazeny tempové tréninky, fartlek, i intervaly si občas střihnu. Ty jsou často v kombinaci se speciálním tréninkem na OCR, kdy v podstatě simuluji závod a běhám různě dlouhé úseky, mezi kterými trénuji silové a technické překážky, které se v závodech objevují. Pak samozřejmě také absolvuji soustředění, jako třeba právě nyní, kdy jsem v horách u Lago di Garda (pozn.red.: rozhovor se uskutečnil v prvním zářijovém týdnu) a kopce jsou denní chleba.“

Letos máš za sebou starty na Pečecké desítce (35:03) nebo na chomutovské půlce (3. místo za 1:21:35). Za tyto časy by se nestyděl leckterý běžecký hobík. Vysvětluješ si to tréninkovou pílí, nebo běžeckým talentem?

„Ještě musím zmínit 3. místo na domácí Dačického 12. Všechny tyto běhy pro mě byly součástí tréninku a přípravy na OCR závody a to, že se mi povedla mezi běžci specialisty taková umístění, mě samozřejmě těší. Tyto výsledky jsou, myslím, kombinací jak tréninkové píle, tak jistého talentu na vytrvalostní sporty. Myslím, že dobrý vytrvalec se prostě musí umět dlouho trápit, takže je to dost i o hlavě a to já asi umím.“

Máš nějaké cíle v běžeckých a OCR závodech?

„Čistě běžecké cíle a mety si nedávám, přeci jen běh je jednou součástí OCR, i když velmi důležitou. V překážkových závodech samozřejmě cíle mám. Jeden letošní už mám splněný a to mistrovský titul, který jsem vylovil z milovického bahna. Další cíle jsou top ten na ME Spartan race v Andoře a top twenty na MS Spartan race u Lake Tahoe v USA. Tento cíl je spojen ještě s jedním cílem – porazit u Lake Tahoe mojí trénérku Zuzku Kocumovou, která loni celkově, tedy i mezi muži, měla 19. nejrychlejší čas. Následuje ještě MS OCR v Kanadě a tam bych rád první patnáctku. To jsou nejbližší cíle, na které se právě teď chystám. Z dlouhodobějších cílů bych rád na ME nebo MS ať už ve Spartan race nebo v OCR stál na bedně a to samozřejmě čím výše, tím lépe.“