Jirko, řada manažerů běhá, ale vy dokonce ultramaratonské distance. Co vás k nim přivedlo?

„Běhám maratony a dvakrát jsem běžel 50 kilometrů, nemůžu tedy říct, že bych byl ultramaratonec. Maratonů mám na kontě snad 17–18, něco lehce pod dvacet. Celý život jsem trochu běhal, sloužilo mi to jako relaxace, psychická regenerace, nikdy jsem neběhal sportovně. Pomáhalo mi to srovnat si myšlenky. Systematicky běhám od roku 2008, kdy mě napadalo, že si zaběhnu Pražský maraton (PIM). První běh, který jsem běžel jako závod, byl právě PIM, bez mezistupňů jako desítka nebo půlka. Zaběhl jsem si PIM a potom jsem začal běhat pravidelně. PIM na mě zapůsobil, atmosféra byla fantastická, ale v mezičase jsem postupně začal přecházet na menší závody, kde je méně běžců, není to tak profesionální, ale je to více o lidech a organizátorech. Baví je to, uspořádají jeden závod za rok a závod pojmou jako událost své vesnice, městečka nebo regionu. Tam to mám radši, závody, kde je méně lidí.“

Jak si vybíráte závody a kolik jich stihnete za rok?

„Běhám právě komornější závody. Neběhám kvůli závodům, ty jsou třešničkou na dortu, abych si užil atmosféry, ostatních běžců a fajn dialogů s nimi. O tom, jak jsou hrozně nemocní, mají zdravotní problémy a pak jdou a uběhnou 50 kilometrů. Odhaduju, že stihnu 6–8 závodů ročně.“

Máte nějaké své oblíbené?

„Jedním z těch, které se snažím běhat pravidelně, je Pečecká desítka. Nemůžu říct, že je to můj oblíbený závod, ale pravidelně se jí účastním. Je to s odpuštěním nejošklivější trasa, kterou jsem kdy běžel. Závod má ale fantastickou atmosféru v zázemí, Pečky jsou malé město, přijede tam hodně lidí, je březen, tedy na začátku sezony, super atmosféra a nálada. Jen ta trasa, po rovině, po silnici přes střední Čechy, ta teda… Často tam fouká. Běžci to znají, i když je to obrátkový závod, vždycky vítr fouká proti nim. Snažím se závody střídat, kromě Peček běhám závody spíš jednou, dvakrát a zase zkouším další. Letos se mi líbil Brništský půlmaraton. Silnici moc nemusím, snažím se vybírat si závody v terénu. Měl jsem hodně rád Silva Norticu Run v Novohradských horách, ale ta už se jako závod neběhá. Tam jsem běhával kratší trasy. Protože běhá i moje dcera, jednou dvakrát ročně běžím nějaký závod s ní. Zatím ji ještě předběhnu, tak jsem rád. Už to ale dlouho nebude trvat (smích).“

Máte nějaký běžecký cíl a vzor?

„Mám jeden běžecký cíl, který jsem si stanovil 1. 1. 2010 – že oběhnu zeměkouli. Virtuálně, což znamená uběhnout 40 000 kilometrů za nějaké období. Tempo, jak v tom postupuju, je zhruba 2 000 kilometrů ročně. V příštím roce bych se měl dostat na druhou stranu zeměkoule. A začít se vracet, doufejme. Já jsem hobby běžec, nejsem výkonnostní běžec, přiznám se, nemám žádný běžecký vzor.“

Od roku 2016 působíte v pozici generálního ředitele ČMZRB. Jak se vám daří skloubit práci na vrcholné pozici s běháním? Jak často trénujete?

„Běh má jednu výhodu, nechá se dělat kdykoliv a kdekoliv. Nepotřebujete k tomu vůbec nic, ani světlo. Snažím se běhat 3–4 týdně, víkend je na to fajn, přes týden je to složitější, ale nemám problém vyrazit potmě a třeba večer jít po osmé na hodinu se proběhnout. Řekl bych to obráceně, pohyb je při sedavé práci nezbytný, hrozně důležitý a běh naopak umožní, že člověk pak vydrží v kanceláři sedět.“

Co vám běhání v životě přináší obecně?

„Zaprvé je hrozně krásný být venku. Člověk má šanci, vzhledem k tomu, že pracuju v kanceláři, být venku na vzduchu, kde svítí sluníčko, prší, je tma, jsou tam psi, jsou tam lidi, je tam vítr, prostě být venku, to je asi to, co mám na tom rád. Hrozně fajn se při běhání řeší problémy nebo přemýšlí a zklidňuje mysl. Často se mi stane, že věci, které se mi zdají neřešitelný, tak na 10. kilometru jsou řešitelný. Člověka při běhání něco napadne. Taky to tak máte?“

Určitě. Třeba tento rozhovor mě napadl, když jsem naposledy vyběhl…

„Takže to je psychická regenerace. Jsem venku. Taky fyzická únava je krásná. A potom možnost zúčastnit se závodů. Běh mi pomáhá v řešení problémů.“

Snažíte se běh nějak cíleně využít pro stmelování zaměstnanců? Co může běhání přinést velké organizaci?

„Nás to napadlo kolektivně. Čas od času se pár lidí dalo dohromady a zúčastnili jsme se nějakého závodu, třeba právě zmíněné Pečecké desítky, jako kolegové. Pak nás napadlo to udělat otevřené pro všechny, aby to nebylo jen pro běžce, ale i lidi, kteří neběhají. Aby měli nějakou motivaci se na to připravit a zúčastnit se. Vyhlásili jsme to na jaře, že jako teambuilding se na podzim zúčastníme nějakého běhu, vybrali jsme kros Bučiny a oslovili kolegy a zaplatili jim jako instituce startovné. Po závodě jsme naplánovali opékání buřtů, abychom si užili náladu po doběhu. Byl jsem hrozně rád, že tam byli nejen běžci, ale přihlásila se asi polovička lidí jako neběžci a vzali to jako výzvu, že se na to připraví a uběhnou to. Nakonec to všichni zvládli ve stanoveném čase. Akce se vydařila, endorfiny byly silnější u neběžčů než běžců a všichni si to pochvalovali. Už přípravná fáze, když se přihlásili, byla skvělá, lidé se potkávali a bavili se, co je bolí a nebolí, lidi se spolu začali více bavit a komunikovat, kolektivu to určitě pomohlo.“

Co může firma nabídnout běžcům a pořadatelům běhů?

„Nemáme žádné ambice spolupořádat závody, na to nemáme kapacitu ani sílu. U teambuildingu jsme ale využili existující akce a kolegům zaplatili startovné.“

Jirko v ČMZRB působíte už 23 let, jak se vám daří kompenzovat stále stejné prostředí?

„Za prvé se mění externí prostředí, a to razantním způsobem. Svět v roce 1995 byl úplně jiný a stále se mění. Banka se za tu dobu mění a já jsem za těch 23 let prošel různými pozicemi. Neseděl jsem na stejné židli. Kombinace externích a interních změn pro mě byla a je natolik zajímavá a stále mi poskytuje profesní spokojenost tím, že dělám zajímavou práci. Možná se tam projevuje i to, že jsem maratonec a věci nevzdávám při prvním problému.“

Potkáváte se při běhu s dalšími známými tvářemi z řad vrcholných manažerů?

„Jo, určitě. Vynikající běžec je Pavel Frelich, šéf České rozvojové agentury. Viceprezident Evropské investiční banky, Vazil Hudák, to je dokonce bývalý reprezentant na kratších tratích. Je sportovec a běhá. Takže těch běžců je relativně hodně, které potkávám na akcích.“

Kam chodíte běhat?

„Já bydlím v Poděbradech, což je moje obrovská výhoda pro běhání, protože můžu běhat mimo silnici, mimo město a přitom je tam osvětlení. Můžu si dát desetikilometrový okruh mimo město, mimo silnici, bez čelovky. Běhám ve všední dny doma v Poděbradech. Taky u nás běhám často po golfovém hřišti, terén je tam velice příjemný a prostředí hezké. O víkendech se snažím běhat v místech, kam vyrážím za turistikou. Mám rád, když běhám na nějakém místě poprvé. Používám to jako takovou formu turistiky. Místo toho, abych někam došel, tak si těch deset, patnáct, dvacet kilometrů zaběhnu. Velice rád běhám v horách, máme dům v Lužických horách, rád běhám tam. Terén je velice různorodý a skoro tam nepotkáte živáčka.“

Hrával jste fotbal. Proč jste s ním skončil a přešel na běhání?

„Nějakou dobu jsem dělal oboje současně. Pak z časových důvodů a taky když jsem fotbal nehrával pravidelně, necítil jsem se komfortně, co se týče nějakého potenciálního zranění. Běh je výborný v tom, že tam se vám většinou žádné zranění nestane. Ve fotbale jako kontaktním sportu jsou zranění pravděpodobná, a hlavně když to neděláte pravidelně, tak ztrácíte reflexy, které vám umožní, abyste zranění zabránil. Neměl jsem dobrý pocit z fotbalu jednou za 14 dní, tak jsem zůstal jen u běhu.“

Pokud byste měl běh doporučit svým zaměstnancům, případně lidem v jiných firmách, co byste vypíchl?

„Je fajn, aby něco dělali. Nemůžou jenom sedět, potřebují nějaký pohyb. Lidské tělo se vyvíjelo statisíce let a je vyvinuté, aby chodilo, běhalo anebo leželo, nikoliv sedělo. Náš současný život je většinou sedavý, je potřeba to zkombinovat i s jinou polohou těla, což může být leh, ale to nestačí, je dobré to spojit s během. Jinak bych doporučil to samé, proč to dělám já. Je to fantastická regenerace, člověk si srovná myšlenky a posílí tělo. Také mohou díky běhu být venku. Jsem militantní odpůrce indoor aktivit.“

Běžecký pás tedy ne?

„Nikdy! Doporučil bych jim: neblbněte, nechoďte na pás, vezměte si boty a běžte ven, protože neexistuje špatné počasí. Při běhu skoro nikdy není člověku zima. Lidé by se při něm neměli tolik oblékat (smích). Občas potkávám na podzim nabalené lidi, čepice, tlusté bundy, rukavice a musí jim být hrozné teplo.“