Poslední den jednoho z nejnáročnějšího tréninkového cyklu se shodoval se dnem Pražského půlmaratonu. Původně měl být tenhle cyklus odtrénovaný na Šumavě, ale vytrvalost letošní zimy a sněhu to nedovolila.

Tu sobotu jsem tedy odtrénovala závěrečný trénink brzy dopoledne na svých domácích trasách a vyrazila nasát atmosféru Pražského půlmaratonu a potleskem podpořit známé i neznámé běžce a běžkyně. Bylo krásně a výjevy z trati byly úžasné, ať už šlo o běžce s časy málo přes hodinu nebo se blížily dvěma. Pohled na běžící zástupy lidí, kde každá tvář odkrývá malinký kousek velkého příběhu, mě vždycky fascinoval a nebylo tomu jinak ani tentokrát. 

Opojená atmosférou jsem pak vyrazila domů. Nedošla jsem moc daleko od cíle půlmaratonu, když mi při chůzi projela náhlá bolest holenním svalem. Následoval den volna a tak se podařilo bolesti se úplně zbavit a začít další tréninkový cyklus. Třetí den se ale znovu bez varování bolest vrátila při tréninku a to mělo za následek docela zajímavý zážitek. Zrovna jsem totiž byla těsně za polovinou třicetikilome­trového okruhu. Za chvíli už běh skutečně nebyl možný a tak jsem s vědomím, že mám před sebou nějakých třináct kilometrů, neochotně přešla do chůze. Ale bylo hezky, takže jsem si říkala, že malá procházka mi neuškodí. Aprílové počasí ale během pár minut jasnou oblohu úplně zatemnilo a začalo pršet. Při běhu člověku déšť nevadí, protože si pohybem udržuje potřebnou teplotu těla. V chůzi mi to moc nešlo, a tak jsem se snažila přidat do kroku, protože jsem cítila, jak postupně „chladnu“. Cesta vedla kolem řeky. Na jejím druhém břehu by bylo možné si „výlet“ o pár kilometrů zkrátit. Po deseti kilometrech tedy prosím převozníka, jestli by mě za dobré slovo nepřevezl. Převozník s krásným pruhovaným trikem si došel pro stylovou „námořnickou“ čepku a pršiplášť a převáží mě na druhý břeh. Pak už chytám autobus a – přiznám se, že na černo, dojíždím k zaparkovanému autu a můžu vyrazit domů. Tam se dlouho prohřívám v horké vaně a už je mi jasné, že bez nachlazení z toho nevyklouznu. Mnohem nepříjemnější je ale v té době už trvalá bolest holenního svalu. 

Od té doby uplynulo čtrnáct dní. Během nich se s pomocí konzultací snažím přijít na to, jak se dát co možná nejrychleji „do kupy“ a běžecký trénink bylo nutné bohužel vysadit. Mezitím jsem se stala bazénovým štamgastem a plaváním a během ve vodě se snažím alespoň částečně nahradit běžecký trénink. 

Zranění a z něj plynoucí nejistota jsou samozřejmě nepříjemné. Člověku běží hlavou spousta pocitů a myšlenek a snaží s nimi naložit co možná nejlíp. Jde mi to asi jako tomu aprílovému počasí…ale zatím se mi daří udržet „převážně jasno“.

Hezký duben a hodně spokojených kilometrů.

Veronika Brychcínová