V prosinci jsi srdnatě bojovala ve Španělsku, byl z toho osobák, ale na limit to nestačilo. Jak vypadlo následné období?

“Po závodě ve Valencii jsem měla dost času si odpočinout, navíc jsem začala spolupracovat s jiným trenérem, který jde na trénink opatrněji, krok po kroku, což je pro mě velká změna, ale důvěřuji mu a cítím se dobře. Zatím necítím žádný tlak, z velké části je to i tím, že jsem daleko od zpráv, že jsem v prostředí stvořeném pro trénink a nic jiného neřeším. Proto sem také jezdím.”

V jaké fázi se nachází tvoje příprava? Momentálně jsi na osm týdnů v Keni, podobně jako loni…

“Jsem symbolicky 42 dní od závodu a nacházím se v pozici, kdy jsem odpočatá a plná energie do přípravy, mám chuť makat. Keňa je stvořena pro trénink, je tady příjemné prostředí – teplo, vysoká nadmořská výška, klid na trénink i na odpočinek, jídlo… Potkávám každý den lidi, závodníky, kteří mají stejné cíle, jako já: běhat a makat na sobě tak, aby právě oni mohli startovat v Tokiu.”

Od Vánoc trénuješ s pražským koučem Honzou Pernicou, jaké byly jeho první rady?

“Přibližnou kilometráž plánuje on, ovšem mám tam jistou benevolenci. Na nějakou kilometráž už jsem zvyklá, takže jsem většinou v těch plusových hodnotách, ale vše diskutujeme, abych nenarušila plán. Bývám trochu netrpělivá, takže se mě snaží držet zkrátka. Nejprve se řádně aklimatizovat a postupně půjdeme do kvality. Miluji ty stavy po kvalitním tréninku!”

Jak se ti daří udržet motivaci v době bez závodů a za vzrušených debat o protivirových opatřeních?

“V Keni se covid tolik neřeší… A právě od těch všech zpráv jsem utekla do Afriky. Samozřejmě trochu v obraze chci být, ale že bych vyhledávala denně zprávy, to určitě ne. Mám potvrzený start v Hamburku, pro elitu, a tak motivaci vůbec neřeším. Plán mám do Hamburku jasný – kvalitně se na závod připravit. Ten samotný proces, jak se přibližujete k cíli, mě baví, takže vlastně v pohodě. (úsměv)”

V Hamburku bude k vidění opravdová elita, jak ses dostala do startovního pole?

“Díky manažerovi se mi tam i přes nabité startovní pole podařilo dostat, takže jsem panu Juckovi velmi vděčná. Trošku už se komplikují zpáteční letenky, a tak to vypadá, že poletím z Itenu rovnou do Hamburku. To je ještě v řešení, co bude nejvhodnější.”

Máš pro jistotu i nějaký záložní plán? Hovoří se o květnové Praze…

“Bylo by nejlepší říct, že záložní plán vůbec neřeším, ale samozřejmě se může stát cokoliv. Nicméně další starty jsou ještě s otazníkem, a tak nejsem schopna stoprocentně říct. Soustředím se na Hamburk a splnění limitu tam.”

Jak se cítíš? Jsi na tom dobře?

“Za poslední dva roky tréninku jsem se přesvědčila, že to reálné rozhodně je, ale na to, aby to člověk skutečně cítil, že by napsal: Jooo, to dám, musí mít odběhané nějaké kvalitní tréninky, které mu dodají sebevědomí. Já mám za sebou teprve první skutečně kvalitní týden, protože zhruba 14 dní trvala aklimatizace. V následujících čtyřech týdnech nasbírám snad dostatek sebevědomí – ruku v ruce s kvalitními kilometry –, a pak to hodlám prodat. (úsměv) Jestli nám i podmínky budou přát, to už v naší moci není.”

Obrátili jsme se i na nového trenéra Marcely. Jan Pernica (www.beh-trenink.cz) je aktuálně jedním z nejuznávanějších českých koučů na střední a dlouhé tratě. Svou přípravu s ním konzultuje třeba i Vít Pavlišta.

Co jsi zvažoval, než jsi řekl ano Marcele ohledně jejího trénování?

„Marcele jsem řekl, že by si zasloužila trenéra, který by jí byl schopen dát tolik, co do toho dává sama. Tedy někoho, kdo se může tréninku věnovat na 100 % a kdo jí bude na blízku, když bude potřeba. Měl by to být někdo, kdo má zkušenost s maratonem a je zároveň profesionál, aby s ní mohl být na soustředění a tréninku. Bohužel jsme došli k závěru, že u nás příliš na výběr nemá. (smích) Já sice do tréninku vkládám maximum možného, ale to prostě někdy nestačí a mám své limity v času, který tréninkem mohu trávit. Těžiště mojí práce, kterou se živím, leží jinde. Ale na druhou stranu má Marcela velkou oporu ve svém příteli Filipovi, který často přejímá trenérskou úlohu psychologa, poradce a toho, kdo je vždy nápomocen. Bez něj bych si do této spolupráce netroufl jít nebo bych v ní neměl takovou důvěru.“

V jakém stavu se nacházela – psychicky i fyzicky – po prosincovém maratonu? Co bylo zapotřebí udělat první?

„Myslím, že takový výsledek, který ukázala ve Valencii, hodně potřebovala, aby si zase začala věřit. Ostatně já jsem od ní také očekával daleko lepší výkony v předchozích závodech, pokud chtěla reálně uvažovat o olympijském limitu. Měl jsem možnost s Mácou mluvit během MS v půlmaratonu Gdyni a pak ve Valencii, takže mám srovnání. Byly to dvě rozdílné závodnice! Fyzicky byly obě Marcely připraveny skvěle, ale psychicky byla ta Marcela z Valencie o kus dál. Šťastnější a spokojenější, protože v soustředění před Valencií našla pohodu a klid, který potřebovala. Pochopil jsem, že Marcela nepotřebuje trenéra, který ji vede za ruku. Ostatně to by ani nemohla trénovat pode mnou! (smích) Ale spíše někoho, kdo bude partnerem, který dá i na její názor. Na tom je moje trénování založeno. Plán netvořím jen já, ale spolutvůrcem je i atlet. Hraje v tom roli více faktorů, ale o správnosti dané cesty musíme být přesvědčení oba. Jinak nemá spolupráce význam.“

Co jsi tedy poradil jako první, když jste si plácli?

„Jako první jsem Marcelu musel nechat odpočinout. Měla v nohách náročný maraton a obecně celá sezona pro ni byla psychicky hodně náročná. Fyzicky by se do toho dostala poměrně rychle. Ale potřeboval jsem, aby odjela do Keni nabitá a s chutí do těžké práce. Takže jsem ji vlastně zhruba dva měsíce jen brzdil. (úsměv) Psychicky jsem nic řešit nemusel, Marcela přišla skvěle motivovaná a s důvěrou, kterou jsme snad ještě v průběhu dalšího tréninku dobudovali. Třebaže to možná bylo obtížné, když jsem jí říkal, že k rychlému času dojde pomalými tempy v úvodu tréninku.“

Marcela asi nebude mít v Německu žádného vodiče – je to minus?

„Já to nevnímám jako minus. Spíše to byl ve Valencii benefit, z kterého tam vytěžila. David Vaš tam běžel skvěle a velmi jí pomohl. Předpokládám však, že v Hamburku bude oficiální vodič, protože více děvčat bude mířit na olympijský limit. A prostě Máca musí stát na startu tak připravena, aby to zaběhla i bez osobního vodiče. Když si bude myslet, že je to její minus, tak to její minus opravdu bude.“

Jak reálné je podle tebe čekat splnění limitu? Má Marcela ještě prostor pro zlepšení?

„Pokud bych se domníval, že to není reálné, Marcele bych to řekl. Rozhodně nehodlám vyjadřovat v procentech nějakou pravděpodobnost. Vím, že to pro Marcelu bude výkon na hraně jejích možností. Ale měl jsem příležitost se párkrát přesvědčit, že to je přesně to, co ona umí. Je to však maraton, tam se neodpouští chyby. Takže musí vše sednout na 100 %. Víra, pokora a láska. To jsou tři věci, které chci, aby si s sebou moji běžci v tréninku i závodě nesli. Věřit ve své síly, mít pokoru před soupeři a velkým výkonem a mít rádi to, co dělají. Když to Máca přijme za své, neprohraje. Minimálně ne v mých očích.“