Z historie běhu: Ron Clarke (1.část)

 

Tam ?lov?k m?že být sám se sebou. B?žím, b?žím, a tu se mi všechny nepoda?ené pokusy zdají nicotné. Op?t mám obrovskou chu? bojovat a vyhrávat. 

Ron Clarke

 

Pro? za?ínáme náš seriál práv? Ronem Clarkem? Snad proto, že to byl b?žec, který dokázal b?hat stejn? skv?le 5 000 m, 10 000 m i maratón. P?iznám se, že m? p?i výb?ru ovlivnilo to, co Ron kdysi odpov?d?l na otázku: „Kdo je vaším vzorem?“

„Pokud jde o styl, vidím velký vzor v Peteru Snellovi. Cht?l bych být tak lehkonohý! A gentlemanský jako John Landy! Nikdy nezapomenu, jak jsem v d?ležitém závod? upadl a John se pro mne vrátil. Tohle je vlastn? všechno p?ítomná doba. Když byl však na vrcholu slávy Emil Zátopek, tak jsem si koupil za vlastní peníze film z jeho b?h? v Helsinkách. V roce 1956 jsem šel v Melbourne za Emilem Zátopkem. Byl jsem neznámý, ale tolik trp?livých a výborných rad, kterých se mi tenkrát od tohoto sv?tového b?žce a velkého ?lov?ka dostalo, jsem od té chvíle snad ani sumárn? nenasbíral!“

 

Donald William Clarke

B?ží po dráze melbournského stadiónu a o?i tribun pat?í jen jemu. V pravici drží ho?ící pochode?. B?ží jako poslední ze dvou tisíc sedmi set padesáti australských sportovc?, kte?í donesli ohe? ze severoaustralského p?ístavu Darwinu – kam ho z Athén dopravilo letadlo – na jih. Více než 4000 km dlouhá pou? australskou pevninou kon?í.

B?ží, je mu devatenáct let. Nohy ho lehce nesou p?ed pylon, na n?mž bude ohe? ho?et po celou dobu her. Už je u cíle. Už nap?ahuje ruku s pochodní. Stadión ztichl.

Po?adatelé her vždy pe?liv? zvažují, kdo bude tím, kdo ohe? zapálí. I když to p?i výb?ru nehrálo žádnou roli, osud si opravdu pohrál, když byl vybrán práv? Ron Clarke. Nebo? ?ty?i roky p?ed ním v Helsinkách zapaloval ohe? Paavo Nurmi, jak už víme Ron byl velkým obdivovatelem Emila Zátopka, toho Emila Zátopka, který p?ebral pomyslnou štafetu práv? od Nurmiho a Ron bude tím, kdo jí takto pomysln? p?ebírá jak od Nurmiho, tak i od Emila Zátopka. Opravdu osud si s námi n?kdy p?kn? hraje. Ron bude sice velmi slavný, skute?n? skvostný b?žec, ale nikdy nebude olympijským vít?zem. Ale to trochu p?edbíháme ?as.

Ohe? vzplanul. Zapálil jej devatenáctiletý australský dorostenecký rekordman, jakýsi Donald William Clarke. „Neš?astný Clarke,“ jak se bude psát o dvanáct let pozd?ji až Ron Clarke definitivn? odejde z olympijské scény.

 „Neš?astný“

Ron Clarke bude v šedesátých letech absolutn? nejlepším vytrvalcem sv?ta. P?ekoná celkem 27 sv?tových rekord? na tratích od dvou mil, p?es 5 a 10 mil až po 20 mil. Závody, jichž se Clarke zú?astní, budou mít vždy vynikající diváckou kulisu a svým jménem bude zapl?ovat atletické stadióny po celém sv?t?. Jeho jméno se bude objevovat celé roky na sportovních stránkách novin i ?asopis?.

Nyní ale stojí u velké kruhové mísy na vysokém pylonu, z níž šlehá k modrému nebi ?istý plamen. Všemi póry vst?ebává potlesk napln?ného stadiónu, a vychutnává si sv?j kousek slávy. Zárove? tady za?íná snít sv?j sen o tom, že jednou budou olympijské tribuny tleskat jen jemu. Až se stane olympijským vít?zem.

Takhle n?jak to za?alo

Když vstupoval na dráhu, byl na australské pom?ry celkem už známý. Kdo je ten vysoký chlapec, je mi n?jak pov?domý! Ale to je p?ece mladší bratr Big Jacka! P?ece ten chlapec, co p?i olympiád? v Melbourne jako poslední nesl ohe? olympijské štafety. Jak p?ib?hl na stadión s pochodní a nezakolísal, ani když mu ho?ící magnesium post?íkalo zdviženou ruku!

Mladší bratr slavného Jacka. Nejlepšího australského hrá?e fotbalu. Také zkoušel vyniknout v tomto sportu, který se našemu fotbalu v?bec nepodobá, nebyl však pro n?j dostate?n? tvrdý ani t?lesn? stav?ný. Byl jen pr?m?rným hrá?em. Navíc se bolestiv? zranil na noze a od té doby má po zlomenin? zdeformované dva prsty.

Narodil se jako druhý syn správce kuželny. M?l tedy ke sportu blízko, protože hned za kuželnou byl areál h?iš?. O to blíže, že jeho starší bratr byl již ve dvaceti letech nejlepším fotbalistou pátého kontinentu, tak jako jím byl p?ed válkou – nebo k tomu m?l velmi blízko – jejich otec.

I Ron cht?l být fotbalistou. Hrál však výte?n? kriket a možná, že by byl po zran?ní ud?lal kariéru v tomto sportu. Byl velmi rychlý a vytrvalý. Profesor t?locviku ho p?emluvil, aby se v?noval b?h?m; za?al s ním trénovat a Ron se stal v sedmnácti letech juniorským mistrem Austrálie v b?hu na jednu míli. P?ed Elliottem!  To ovšem v té dob? nikdo netušil, že tu v Sydney bojovali prsa na prsa budoucí sv?toví rekordmani.

T?i dny potom dostal Ron psaní. Jemu, sedmnáctiletému klukovi, napsal nejslavn?jší atlet Austrálie John Landy: „Vid?l jsem t?, chlap?e, b?žet. Myslím, že bys jednou mohl pokra?ovat v mých stopách. M?j sv?tový rekord na jednu míli dlouho nevydrží. V Evrop? a USA je p?íliš mnoho chrt?, ale ty – a možná Elliott – byste mohli pro slávu Austrálie ud?lat mnoho… Odjíždím na dovolenou do Portera, nep?ijel bys tam na pár dní za mnou?

Idol Australských kluk? ho vzal do tréninkového tábora! T?ch osm dní s Landym, jeho p?íklad a tréninkový deník dopln?ný radami trenéra Stampfla vykonaly své. Donald William Clarke p?ekonal v 18 letech sv?tový dorostenecký rekord na jednu míli ?asem 4:06,8! A a?koliv se nekvalifikoval do australského týmu na OH v Melbourne, p?esto se stal jejich aktérem.  

Potom však p?išla celá ?ada porážek od Elliotta a studium na ekonomické škole. Navíc se oženil. Po svatb? nechal všechny své záliby plavat. Na prvním míst? byla snaha dostudovat a zabezpe?it rodinu. Zatímco Elliottova hv?zda za?ínala na sv?tovém nebi zá?it, Ron se z dráhy doslova vytratil. John Landy mu psal – ale marn? ho lákal do Porsea.

B?hání p?išel na chu? až zase v dob? další olympiády v roce 1960. Po dostudování se stal tajemníkem jedné velké stavební firmy. Koupil si malý domek na pokraji Melbourne a náhoda tomu cht?la, že se jeho sousedem stal Les Perry, bývalý australský maratónec a rekordman na deset kilometr?. Ten si chodil dvakrát týdn? zab?hat do terénu a Ron se jednou nechal zlákat. B?hali pravideln? t?i m?síce a Ron dobíhal vždy druhý. Starý Les ho však provokoval tak dlouho, až uzav?eli sázku. Donald za?al tajn? b?hat ve?er, a když se za m?síc utkali znovu, Perry závod na 20 kilometr? v polovin? vzdal: „Ty blázne, ty to máš v sob?! Ty musíš znovu závodn? b?hat! Jsi vyložen? p?írodní typ b?žce, tvému st?ídání tempa a lehkosti nem?že odolat nikdo na sv?t?.“ B?hali spolu celé jaro. Ráno i ve?er. Starý b?žec si nadbíhal, pozd?ji jezdil za vysokým ?ernovlasým mladíkem v džípu. Úpatí horského pásma Dandenong se stalo jejich terénem a p?i tréninku je doprovázeli a sledovali jen divocí králíci a holubi.

Dva roky se ú?etní Donald Clarke p?ipravoval na návrat. Dva roky žil jen pro práci, rodinu a pro trénink. Po dvou letech, když už hrav? dohán?l králíky a kdy zle prohán?l klokany, se vrátil zp?t na atletický ovál.

Zrod sv?tového rekordmana

Byl to slavný návrat. Ne?ekaný. Hned napoprvé p?ekonal australský rekord na 6 mil. O 14 dní pozd?ji prohnal na Britských hrách v Perthu olympijského vít?ze Novozélan?ana Halberga v b?hu na 3 míle (?asy 13:34,2 a 13:36,0 min.) Tehdy s ním byly v Perthu i manželka. St?íbrnou medaili jí pov?sil na krk, na st?íbrný ?etízek místo medailónku. To proto, že mu pomáhala a usnad?ovala návrat na dráhu.

O rok pozd?ji už suverénn? vládl australským vytrvalc?m. A na podzim, tedy v dob? australského jara, p?ekonal v Melbourne poprvé sv?tový rekord. Byl to zahajovací závod sezóny, na startu bylo 23 b?žc? a v hledišti snad jen stejný po?et divák?. Ti, kdož p?išli, ale nelitovali. Donald už po p?ti kolech za?al p?edbíhat první závodníky o kolo a když mu oznámili, že ub?hl 5000 metr? za 13:59,0 min., jako by mu to vlilo novou krev do žil. A potom za nadšeného jásotu dvou desítek nadšených divák? prob?hl cílem. Startér st?ílel jako pominutý. Sv?tový rekord?! Nejvíce duchap?ítomnosti m?l hlavní rozhod?í, který hnal Rona po dráze ješt? dalších 350 metr?. Jen jemu m?že d?kovat Clarke, že v jeden den p?ekonal hned dva sv?tové rekordy. Na 6 mil (to byl oficiáln? vyhlášený závod) ?asem 27:17,6 min. (skoro o p?l minuty lepší než starý rekord Ma?ara Ihárose) a na 10 km ?asem 28:15,6 min.!

Prosinec 1963 tedy znamenal definitivní zrození b?žce, který za?al jako buldok úto?it na hranice všech sv?tových rekord? v b?zích od 2 mil až po hodinovku. Za 22 m?síc? – p?es neúsp?ch na OH v Tokiu – vymazal ze sv?tových tabulek všechna jména!

Do roku 1970, kdy pov?sil tretry definitivn? na h?ebík, p?ijížd?l každé léto do Evropy a USA  a stával se „zajícem,“ ve všech závodech, jichž se ú?astnil. I když Sandor Iháros v posledních   letech nebyl tak rychlý, tak ho nikdy nenapadlo, aby taktizoval. Držel se zásady: „A? jsem bit, hlavn? když se peru.“ Vždy šel jako hrdina do ?ela závodu, i když v?d?l, že za jeho zády b?ží sme?ka vl?ák?, kte?í jsou už rychlejší než on, a kte?í se spoléhají na sv?j finiš. Tu tvrdou práci na trati vždy odvedl Ron – proto jeho zásluhou padlo tolik národních rekord?.

Na startu hned vedle n?ho stojí b?žec, jehož jméno zatím n?co ?íká pouze odborník?m, a který celý závod pozd?ji popisoval takto:

„Hned, když závod za?al, jsem cítil jakousi p?evahu nad ostatními b?žci, zejména nad Clarkem. Nikdo m? neznal. B?žel jsem jakoby ve stínu, a to m? posilovalo. ?ekl jsem si: nesmíš se vzdalovat od Clarka. Znal jsem jeho taktiku a p?edpokládal, že p?jde brzo do ?ela. Po osmi kilometrech jsem náhle pochopil, že mohu vyhrát. Na p?edposlední rovince vyrazil Gammoudi. Já za ním. Už jsem ho dohán?l, když do m? v zatá?ce Clarke neúmysln? vrazil. Na okamžik jsem se zakymácel. Obrátil se, aby se mi omluvil, jak mi po závod? ?ekl, ale já už jsem nasadil ke spurtu.“ K vít?znému spurtu. Deset kilometr? tak na OH v Tokiu nevyhrál ani Bolotnikov, ani Clarke, ale dosud neznámý potomek Indián? z kmene Siux?, William Mills. Clarke dob?hl t?etí a získal bronzovou medaili. Jen bronzovou. Až skon?í svou atletickou dráhu, bude si této medaile vážit mnohem víc. Te? pro n?j znamená pouze nekone?né zklamání.

Ze starých ?ísel ?asopisu Stadion uspo?ádal Miloš Škorpil

pokra?ování