Kdo se zajímá o běhání, jistě už četl spoustu článků o Emilu Zátopkovi a také nějakou knihu z těch, jež o něm byly napsány. Dobře tedy ví, co všechno vyhrál, že měl obrovskou vůli, že si za manželku vzal oštěpařku Danu, která se narodila ve stejný den i rok, že k účasti na prvním závodu ho donutili vychovatelé z Baťovy školy mladých mužů a že ve Finsku mu říkají „pohádkový Péťa“.

Dnes pro změnu přinášíme čtyři malé příběhy o Emilu Zátopkovi, spíše střípky, které nepatří k nejznámějším, ale nezajímavé určitě nejsou.

1. První zahraniční vítězství

První československý rekord překonal na podzim 1944 (3 000 m za 8:34,8), ale začínaly závěrečné fáze války, svět měl trochu jiné starosti (i Zátopek zažil bombardování Zlína) a mezinárodní závody se v té době už prakticky nekonaly. Premiéru si odbyl až v létě 1946. Jeho první zahraniční akcí bylo mistrovství Evropy v Oslo, kde skončil pátý na 5 000 m.

Ani to mu však nezajistilo mezinárodní reputaci. Když o pár dnů později přijel na spojenecké sportovní hry do Berlína, byl tam za outsidera. Nikdo ho neznal, z Československa byl jediný, dorazil pozdě a měl co dělat, aby vůbec umluvil startéra a ten ho pustil k závodu.

Nejvíc zklamaný z něj byl voják nesoucí československou vlajku. „Only one?“ zeptal se smutně Zátopka. „Myslím, že se za mě i hanbil. Ostatní měli za sebou početné delegace urostlých chlapíků a za ním šel jeden chudáček v dlouhých trenýrkách,“ vyprávěl po letech Emil Zátopek.

Od startu šel bezhlavě do čela, brzy si vytvořil náskok asi 70 metrů, ale místo ovací se mu z tribun dostávalo posměchu. Diváci si mysleli, že to běží nějaký šílenec, který přepálil tempo a netuší, co ho na trati dlouhé 5 000 metrů čeká. Jenže už po kilometru dobíhal nejslabší vojáky ostatních armád o kolo a nepolevil. Suverénně zvítězil v čase 14:31 (který ostatně letos u nás překonali jen dva borci). „Měli jste vidět ten bengál. Dokonce i ten můj ´only one´se ke mně začal hlásit,“ vzpomínal Zátopek na své první zahraniční vítězství.

2. Opatrně s penězi

40. a 50. léta byla dobou, kdy sportovci, kteří chtěli startovat na olympijských hrách, museli být hodně opatrní, aby neporušili amatérská pravidla. Výstrahou jim byl případ finského vytrvalce Paavo Nurmiho, který byl v roce 1932 vyloučen z olympijských her za to, že na americkém turné přijal peníze od organizátorů, byť tvrdil, že to byl pouze příspěvek na cestu a ubytování.

V Zátopkově éře už se nezávodilo zadarmo, ale „prize money“ byly ohraničeny částkou 250 dolarů. A to byl pro něj občas problém, protože vyhrál spoustu závodů, kde pořadatelé odměňovali sportovce štědřeji. Jako zaměstnanec armády a vzor socialistického sportu si musel dávat obzvláště velký pozor. Kdyby prasklo, že si nedovoleně vydělal více, odskákal by si to doma důkladněji než jeho soupeři z Finska, Belgie nebo západního Německa.

Jednou, to bylo na krosu v Alžírsku, měl za vítězství dostat 12 tisíc franků. Ale odmítl je. Přesněji řečeno: odmítl celou částku. Vzal si jen 300 franků a koupil dárek přítelkyni (byla to ještě dívka před pozdější manželkou Danou). A zbytek věnoval devátému Chapelovi z Belgie. „Když ho náhodou chytnou, aspoň se proslaví,“ zdůvodnil to pořadatelům.

Jindy dostal v Německu moped a ten rozdělit nešel. Proto se ho musel vzdát. Později si vyžádal povolení na ministerstvu zahraničního obchodu, aby mu mohli pořadatelé posílat peníze do Československa. Ale jen málokdy nějaké přišly. Zátopek se nikdy nedozvěděl, jestli si je organizátoři nechali, nebo je zabavily úřady.

3. Světový rekord s plným žaludkem

Zátopek byl známý tím, že si se životosprávou hlavu nelámal. Pivo ani víno nepovažoval za nápoje neslučitelné s vrcholovým sportem a, jak rád zdůrazňoval, jedl prostě to, na co měl chuť.

Jednou to ovšem před závodem přehnal a sezobal asi dvě kila hroznového vína, jak napsal v knize „Můj trening a závodění“. Byla to hodinovka v Houšťce, tedy čekalo ho 60 minut pořádné tvrdé šichty.

Od začátku běžel tempo pod 3:00, ale od 13. kilometru se mu začal zvedat žaludek, neboť hroznové víno začalo „pracovat“. Po těle mu tekl studený pot z bolení břicha a nadával si, proč se tolik nacpal. Nakonec souboj s trávicí soustavou vyhrál. Nejen, že zdárně doběhl do cíle, ale překonal hned tři světové rekordy – na 10 mil (48:12,0), na 20 000 m (59:51,0) a v hodinovce (20 052).

4. Napjaté vztahy s Nurmim

Zátopek byl srovnáván se slavným finským vytrvalcem Paavo Nurmim, jenž ve 20. letech získal devět zlatých olympijských medailí, a byl považován za jeho nástupce. Nicméně ti dva se – řečeno dnešním slovníkem – příliš nemuseli.

Zejména Nurmi si od Zátopka udržoval znatelný odstup a pokud to jen šlo, vyhýbal se mu. Vadilo mu nejen komunistické smýšlení československého atleta, ale především skutečnost, že agitoval i v zahraničí a mezi svými soupeři.

Když byl Zátopek v roce 1950 ve Finsku, dával ostatním běžcům podepsat tzv. Stockholmskou výzvu, což byla protiválečná petice řízená Moskvou a jejím opravdovým účelem bylo něco jiného než starost o světový mír.

Zátopek se zastavil i v obchodě, který Nurmi vlastnil, a prodavačku mu řekla, že tam slavný atlet není a že přijde až odpoledne. A když se zeptala, kdo je a co chce, po pravdě jí řekl, že jde především pro podpis pod peticí Světové rady míru. Přišel tedy znovu odpoledne, ale to už se Nurmi, stejně jako další dny, nechal úspěšně zapírat.

„Chápu to. Nurmi byl nejen skvělý běžec, ale i úspěšný podnikatel, a já pro něj představoval reprezentanta jiného systému, socialismu,“ vyprávěl Zátopek na konci minulého století americkému autorovi Michaelu Sandrockovi.

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici a zemřel 21. listopadu 2000 v Praze. Mj. získal čtyři zlaté olympijské medaile a vytvořil osmnáct světových rekordů. Letos bude spolu s dalšími jedenácti atlety uveden do nové vzniklé Síně slávy IAAF.

Přečtěte si také: Jak to tenkrát běhal Zátopek. Legenda a skutečnost