Od svých 14 let bydlí v Opavě, kam se v dětství přestěhoval z Ostravy, ale běhat začal až v patnácti na odborném učilišti v Bruntále.

„Na pokoji internátu jsem se setkal s Vencou Svakem, v té době velmi úspěšným atletem a lyžařem," vzpomíná na prachem pomalu zašedlé časy: „S ním jsem pod vedením Antonína Petroše začal běhat i lyžovat a během těch tří let se propracoval v obou sportech až na republikovou úroveň."

V Bruntále a okolí se přes složité klimatické podmínky, a možná právě proto, rodili v té době skvělí vytrvalci. Vždyť jména jako Svak, Goldmann, Lux, Kenis, Mezuliáník, Drobňák a řada dalších, nerad bych na někoho zapomněl, tvrdila muziku na většině našich vytrvaleckých soutěží, a to nejen na Moravě.

„Když jsem přestoupil na SPŠ strojní do Opavy," kompletuje dávné doby Jirka, „tak jsem se pustil i do orientačního běhu. Díky výborným základům z předchozích let jsem se ještě v tom roce dostal do juniorské reprezentace. Atletika musela ustoupit na vedlejší kolej a věnoval jsem se jí jen doplňkově. Přesto jsem i v atletice dosahoval slušných výsledků a v 19 letech jsem v kvalifikaci o 1. atletickou ligu v barvách Slezanu Opava běžel 3000 m překážek za 9:18 a 5 km za 14:52. Měl jsem tenkrát opět štěstí. Do mé třídy ve škole chodil Míťa Kenis, tehdy vynikající mílař, a já se s ním také dál mohl věnovat běhům na dráze."

V té době byl již Jiří ovšem zařazen do dospělé reprezentace v orientačním běhu a na vojně závodil za Jičín. Po návratu domů, do Opavy, se najednou proti němu všechno obrátilo a poté se to s ním vleklo snad jeho celým sportovním životem jako tenká černá nit smůly. Po vojně se totiž dozvěděl, že se v Opavě v orienťáku víc nezlepší, a přestože běhal na špici v nejvyšší kategorii „elita" již ve svých 23 letech, byl coby neperspektivní vyřazen z reprezentace.

„Chtěl jsem tenkrát všeho nechat, i běhání, a věnovat se rodině, protože mi navíc můj tehdejší trenér Mikeska sdělil, že ženaté netrénuje," komentuje své kritické období. „Ale na začátku roku 1979 jsem se naštval a vrhl se poctivě do běžecké přípravy. Když trenér viděl moji snahu, začal se mi plně věnovat a atletika se stala mým hlavním sportem. Orientační běh naproti tomu pak už musel být zákonitě jen doplňkem."

Již v červnu toho roku na Zlaté tretře běžel 10000 m za 30:07,8. Tam si jej všimli reprezentační trenéři vytrvalostních disciplín a dostal šanci jezdit s reprezentačním výběrem na pravidelná soustředění.

Následný olympijský rok 1980 se v zimě zoceloval na závodech v krosovém poháru a pak zahájil sezónu skvělým časem 13:41 na 5000 m, který zaběhl v Lisabonu již v dubnu, kam odjel jen proto, že tak brzy na závody na dráze nikdo z našich borců nechtěl jet. Poté následovala nesmírně kvalitní série závodů v průběhu měsíců května a června, která vyvrcholila v Moskvě překonáním československého rekordu Standy Hofmana na 10000 metrů.

Tam navíc časem 28:18 splnil limit pro OH a věděl, že se vrátí na místo činu v nejsledovanější sportovní události roku v novodobé éře lidstva. Účast na olympijských hrách je snem snad každého sportovce. On nebyl výjimkou.

V té době přitom ovšem neustále bojoval s nejlepšími borci u nás i v orientačním běhu, a to takovým způsobem, že třeba po sobotní atletické lize pak ještě v neděli rozbíhal na prvním úseku závod štafet a téměř pokaždé přivedl celé startovní pole jako první do předávacího území.

Poté už následovala jeho nezapomenutelná spanilá jízda olympijskými soutěžemi. Po desítce, v níž se mu přece jen podle jeho představ „nezadařilo", prošel branami rozběhů i semifinále na 5000 m až mezi nejlepší pětkaře a jen tak mimochodem cestou posouval hranice národního rekordu. Ve finále se československý rekord zastavil až na čase 13:24,99 a stačilo to na skvělé deváté místo.

Bohužel tento čas již nikdo nikdy u nás nepřekonal a příští rok bude mít pro naše vytrvalce smutné třicáté výročí. Ovšem i ostatní osobní rekordy Jiřího Sýkory jsou pro dnešní vytrvalce už jen nedostižným snem. Posuďte sami.

1500 m zvládl ve svém vrcholném roce 1981 za 3:45,6 a 3000 m v hale obkroužil za 7:58,2.
K tomu přidal národní rekord na 10000 m časem 28:11,51 při Zlaté desítce v Praze, kde vybojoval 13. místo. Tohoto výkonu si cení víc než rekordu na 5 km, protože to byl skvěle obsazený běh a celý se běžel stylem rovinka – sprint, zatáčka – volně, což je pro zaběhnutí výborného času nejhorší možná varianta. On to přesto zvládl.

Zkusil si i delší tratě: 20 km a hodinovku dokázal v roce 1980 v Ostravě dát za 1:00:02,7, respektive 19992 metrů a v tomto závodě to stačilo přesto jen na druhé místo. Vyhrál Ivan Uvizl v novém československém rekordu, když překonal 29 let starý rekord Emila Zátopka. Tento Ivanův rekord platí stále a asi jej už těžko u nás někdo překoná.

V roce 1982 zaběhl Jirka Sýkora 15 km na silnici v Lisabonu za 44:52, o rok později v Ostravě dokonce za 43:25. I slavné Běchovice dal za 30:20. Ještě v roce 1985 v Mnichově Hradišti zdolal 25 km za neskutečných 1:18:37 a zvítězil také v budapešťském maratonu časem 2:18:31.

Mimo těchto výsledků reprezentoval Československo v řadě dalších závodů a pětkrát i v Evropském poháru. Navíc se objevoval také v mezistátních utkáních v orientačním běhu, kde třeba při jednom z nich, se Švédskem, porazil i světového rekordmana na 3000 m překážek Gärderuda, který se této disciplíně též věnoval.

„Moji atletickou kariéru zásadně ovlivnil Antonín Petroš z Bruntálu," připomíná ty, bez nichž by se asi k vrcholům běžeckého Olympu nedopracoval. „Ale můj hlavní trenér byl Stanislav Mikeska, který bohužel i s manželkou tragicky zahynul v roce 1989. S ním jsem se dostal až tam, kam jsem se dostal. Neměl bych zapomenout, že při reprezentačních akcích mi pomáhal i Miloň Miller, který byl naším občasným konzultantem."

Od úplných začátků trvala Jirkova cesta ke špičkovým výkonům 11 let, ale speciální atletická příprava už jen asi 1,5 roku. A nebylo to jednoduché. Maximální tréninkové objemy se pohybovaly v týdnu i kolem 270 km a v cyklu okolo 750 km. To ovšem bylo v extrémních případech. Obvykle v zimním období naběhal v přípravě v rozmezí od 450 do 550 km a v závodním tak od 350 do 400 km, ale dodejme, že opravdu nesmírně kvalitních kilometrů.
Ročně se jeho dávka pohybovala od 5000 do 5500 km, ale v jednom roce zvládl i 7200 km. To jen tak pro dokreslení, co je třeba udělat pro kvalitní běžecké výkony.

Nikdy neměl na růžích ustláno. Nevyhýbaly se mu ani zdravotní problémy. V roce 1982 prodělal operaci obou Achillových šlach, v dalším roce si zase poležel se zápalem mozkových blan. To všechno překonal.

Ale nejhorší věci mu prováděli lidé z tehdejšího vedení atletiky. Přestože byl československý rekordman, na významné mítinky do světa se nedostal. Jeli jiní. Tak to tenkrát chodilo, kdo nebyl v Praze a neživil tehdejší elitní trenéry, neměl šanci se pořádně prosadit. To jej žere dodnes.

„Měl jsem natrénováno na daleko lepší časy, bohužel nebylo kde je zaběhnout. A vrcholem byla ona známá neúčast na olympijských hrách v Los Angeles v roce 1984. To beru jako ještě větší podraz než mé vyřazení z vrcholového střediska, protože jsem se odmítl podílet na tehdejším výživovém systému přípravy našich vrcholných atletických reprezentantů," vzpomíná na tehdejší dobu. Po skončení běžecké kariéry se v roce 1987 vrátil opět k orientačnímu běhu a jen z povzdálí sledoval dění mezi našimi vytrvalci.

„Myslím, že do konce devadesátých let byly výsledky, výkony i počty kvalitních závodníků velmi dobré. Postupně všechno upadlo, zejména na dráze, a teď už je to jen ubohost," hodnotí soudobý stav našich běhů: „Na silnici nebo v bězích do vrchu se občas někdo ještě najde a rovnocenně bojuje s elitou. Současná naše špička na dráze, to se nedá nazvat jinak než tragédie. Letošní desítka za 30:40, to je snad už jen špatná legrace. Má to asi všechno více faktorů. Ale zejména to je velkým výběrem jednoduché zábavy, obzvláště počítačové, pro současnou mladou generaci. Také světová nebo i evropská vytrvalecká špička je vzdálená našim běžcům na hony a jim pak chybí motivace. Proto úroveň na dráze vypadá v současnosti tak, jak vypadá!"

„Přitom kvalita některých sportovních akcí se u nás hodně zvedla, zejména pak finanční dotace a odměny, což se mě, bohužel nikdy nedotýkalo. My si ani vydělat nic nemohli. Stejně by nám to všechno sebrali. Na druhou stranu je řada ohromných běžeckých akcí, kterých se zúčastňují tisíce běžců, ale i množství menších závodů a to je dobře," připomíná ještě další postřehy.

Kvůli kolizi s olympiádou nedodělal dvouletou trenérskou školu a nyní pracuje jako revizní technik tlakových nádob pro farmaceutický průmysl. 1. července mu bylo 55 let a je podruhé ženatý. Syn Radim z prvního manželství je fotbalovým rozhodčím a se současnou manželkou má dceru Lenku, která jen rekreačně sportuje, a syna Jana. Ten se věnuje atletice a orientačnímu běhu. Na mistrovství ČR družstev juniorů team Sokola Opava, jehož členem byl i on, vyhrál, a v jiných družstvech startovali synové Jirkových bývalých soupeřů a kamarádů Tomáš Vrábel a Marek Uvizl. Snad tedy u nás roste nová generace běžců. No a v orientačním běhu pomáhal Jan při celkovém vítězství opavské štafetě na mistrovství republiky. Oba navíc studují na uměleckých školách, což podle Jirky zdědili po manželce.

„Já už moc nezávodím," směje se. „Občas si dám nějakou chuťovku. Letos to byla sedmdesátka na lyžích – italská Marcialonga. V roce 2003 jsem si zkusil maraton na olympijské trati v Athénách a v zimě si dávám pár krosů v okolí. No, a hlavně dělám Pohár Sporttour, kde je 28 různých disciplín."

Ve svém volném čase se snaží pěstovat bonsaje a dělá mapy pro orientační běh. Tomu se jednu dobu věnoval i profesionálně. Má jich hotových na 300, nejen u nás, ale i v cizině.
Nikdy se neřídil žádnými vzory, ale sledoval a sleduje různé sportovce a z toho vždy čerpal a čerpá dodnes, neboť po práci pomáhá s trénováním mladých atletů, zejména kvůli svému synovi.

„Na smutné výročí mého 30 let starého rekordu chci v Opavě na podzim příštího roku uspořádat „Pokus o překonání rekordu na 5 km" a to formou štafety na 200 m + 12× 400 m, tu první dvoustovku poběžím já. Štafeta může být dvanáctičlenná, nebo i dvoučlenná, pokud si někdo troufá. Věk ani pohlaví nerozhoduje. Smyslem celé akce je ukázat, že to jde, byť zatím jen rozloženě," říká ke svému výkonu z olympiády.

„A co mi z běhů nejvíce vyhovovalo? Tady je to bez debat jasné. Jednoznačně orientační běh. To je nejkrásnější běžecká disciplína! Ročně absolvuji na 30 závodů," šokuje závěrem svou odpovědí se širokým úsměvem jeden z našich posledních světových dráhových vytrvalců, běžec, který toho mohl hodně dokázat, nebýt nepřízně bývalého režimu a dodnes československý rekordman na 5000 metrů, Jiří Sýkora.

Profil

Narozen:1.7. 1954
Bydliště: Opava
Oddíl: Slezan Opava
Osobní rekordy:
1500 metrů: 3:45,6
3000 metrů: 7:58,2 (hala)
5000 metrů: 13:24,99 (český rekord)
10000 metrů: 28:11,51
15 km (silnice): 43:25
Maraton: 2:18:31