Jen z tehdejší NDR se údajně hlásilo 6000 lyžařů, přijaty mohly být pouze 2000. Ještě před startem, který tehdy byl na Hrabětické louce, bylo vidět postavy, třímající v rukou transparent s nápisem „koupím mužské číslo“ a traduje se, že někteří byli ochotni za toto úzkoprofilové zboží zaplatit až trojnásobek tehdejšího startovného. Na trasy dálkového pochodu Praha – Prčice musely ČSD a ČSAD do startovních míst dopravit a z cíle v Prčici zase odvézt až 35000 pěších turistů! A už tenkrát se většinou na nejkratších trasách předváděli někteří exponenti tehdejší vlády včetně premiéra Lubomíra Štrougala. Určitou výjimkou mezi nimi byl předseda ÚV NF prof. MUDr Tomáš Trávníček, který pravidelně běhal třeba Velkou Kunratickou.

Po změně zaměstnání jsem se dále intenzivně věnoval běhu a závodní chůzi, ale přidaly se k tomu i další sporty, v první řadě běžecké lyžování a občas i orientační  běh. V orienťáku jsem měl několik let druhou výkonnostní třídu a na běžkách jsem se zúčastnil prakticky všech domácích dálkových běhů.

K prvnímu seznámení s tímto sportem došlo právě díky Jizerské padesátce, kterou jsem absolvoval v roce 1973 a pak pravidelně znovu. Limit účastníků byl 7000, Jizerská magistrála ještě neexistovala a kolem Smědavy byly tehdy hluboké smrkové lesy. Nováčků, jako jsem byl já, startovaly každoročně tisíce, valná část z nich jezdila na dřevěných lyžích vyrobených v Novém Městě na Moravě nebo v Sovětském svazu, takže o zlomené špičky nebo celé lyže nebyla nouze. Horalé z Krkonoš a Jizerských hor byli pochopitelně technicky o hodně zdatnější než my ostatní, a tak při kolizích, způsobených většinou nedostatkem speciálního tréninku a chybným stylem jízdy, někdy dost prudili. Prubířským kamenem fyzické zdatnosti tehdejší trasy byl výstup do sedla Holubníku, měřítkem techniky dlouhý sjezd na Smědavu a kritérium vytrvalosti představovalo následující dlouhé stoupání. Díky dobré kondici z běhu jsem hodně získával právě tam a v poslední desítce kilometrů, kde se ta fyzička začala projevovat. Nejrychleji jsem Jizerskou padesátku zajel kolem čtyř hodin.

Mnohem více než tato česká klasika mi však učarovala její slovenská obdoba, nazvaná Biela stopa SNP. Už proto, že jsem byl jedním z prvních českých lyžařů, kteří tento závod mezi Kremnicí a Banskou Bystricou objevili a absolvovali. Podle původního projektu měl být start závodu na náměstí v Kremnici a cíl na stadionu Dukly Banská Bystrica. Pokud vím, tato varianta se nikdy neuskutečnila, na druhém ročníku nás odvezli na ostrý start do Kremnických Baní. Startovné bylo na tehdejší poměry nevídané (50 Kčs), ale nabízená protihodnota byla mnohokrát vyšší. Bydleli jsme většinou v rekreačních zařízeních ROH, vybavených někdy dost přepychově. Každý závodník dostával originální medaili, výrobek mistrů rytců ze státní mincovny ČSSR v Kremnici. V rámci startovného jsme kromě vydatného občerstvení na trati dostali v cíli výbornou večeři v restauraci na banskobystrickém sídlišti.

Nezapomenutelným zážitkem byla trasa, neporovnatelně těžší a technicky náročnější než při Jizerské 50, která odvážně překonávala hřeben Kremnických vrchů. Dnes se už BS SNP jezdí docela jinudy, ale pro mne bude navždy spojena s místy jako jsou Kremnické Bane a Turček, odkud začínalo nekonečné, snad desetikilometrové stoupání na Široký peň. Krásnou, bohužel krátkou hřebenovou partii záhy střídalo další stoupání, až teprve za rozcestím Velestúr jsme mohli říct: „Chválabohu, už jsme na banskobystrické straně!“

Pak hned začaly sjezdy, ale jaké sjezdy! Na žádném ze světových lyžařských dálkových běhů, kterých jsem se zúčastnil (a že jich taky pár bylo!) se nic podobného nevyskytovalo. Byla tam například vracečka v úhlu 150 stupňů, kterou bylo nutno zvládnout v plné jízdě, nebo se vysekat. Stál tam chlap a řval na každého projíždějícího: „Kamarati, opatrne, sú ťažké pády!“ A na dokreslení jeho slov právě nakládali jednoho nešťastníka se zlomenou stehenní kostí záchranáři na saně… Těch zranění bylo v průběhu let na tomto opravdu nebezpečném místě víc, a tak potom tu lesní cestu rozšířili pomocí výbušnin, aby se dalo líp aspoň předjíždět. Pověstný byl také několikakilometrový sjezd ke Kordícké chatě – a běda, pokud byla stopa zmrzlá! To jste museli dávat pozor, abyste v zatáčkách nevyletěli ze silničky kamsi do korun stromů ve svahu pod vámi.

Když se svaly vašich nohou po té hrůze jakž takž vzpamatovaly, neměli jste ještě zdaleka vyhráno. Zbývalo posledních 13 km, kde se rychle střídaly krátké výběhy a sjezdy, naštěstí ve vesnicích už s početnou fandící diváckou kulisou. Posledních pár kilometrů před Banskou Bystricou se obvykle horšila kvalita sněhu a někdy jej vojáci museli do stopy přidávat lopatami. Dojezd byl na atletické dráze stadionu na Fončordě. Hlasatelem byl nezapomenutelný atletický odborník Róbert Rozim, který každého borce vítal jménem… Biela stopa SNP tehdy byla sportovní událostí pro celé Slovensko a nás Čechy tam vždy přivítali bratrsky. Pro zajímavost, pokud bylo dost sněhu a nemuselo se končit v Tajově, měřila trať 55 km.

Lyžařské běhy na Slovensku se mi opravdu líbily, a tak jsem se zúčastnil i řady dalších, méně populárních závodů a přejezdů, například v Popradě, Pribylině, Čierném Balogu nebo Staré Ľubovni. Na některé jsme vyjeli jako parta z Lokomotivy Kladno a především naše dívky byly na Slovensku mimořádně úspěšné. To by vám potvrdila třeba dodnes aktivní běžecká veteránka Irena Procházková – Drbohlavová, Alena „Lvíček“ Nedvědová nebo Zdena „Michelle“ Jánská – Baranyková.

Koncem 70. let jsem poprvé vyjel na běžkách do zahraničí a naším cílem byl kromě přejezdů v rakouských a italských Dolomitech start na slavných závodech seriálu Alpentris v tyrolském Lienzu a italské Moeně. Na Dolomitenlaufu jsem totálně promazal (nikdy v životě jsem té lyžařské alchymii vosků moc neporozuměl), takže jsem na tu rovinatou šedesátku potřeboval celých šest hodin. Jezdilo se tenkrát pouze klasikou (Pauli Siitonen svůj ďábelský vynález použil až o několik let později) a dost jsem se nadřel.

Pak jsme celý týden bloudili po italských Dolomitech. Na běžkách přejeli Pustertal až do Cortiny d′Ampezzo (pamětníci si připomenou OH 1956 a totální výbuch hokejistů) a potom stoupali do sedel, jejichž jména si budu pamatovat ještě na smrtelné posteli: Passo Pordoi, Passo Falzarego, navštívili zas­něžená horská střediska Cencenighe a Alleghe. V Alleghe se nad námi ustrnul biletář na zimním stadionu a pustil nás zadarmo na utkání první italské hokejové ligy, v němž místní dřevorubci hravě smetli ty velkoměstské hejsky v dresech Diavoli Milano a následující den jsme prožili něco jako lyžařský orgasmus, když se konečně před námi, naloženými jako mezci dvaceti­kilogramovými batohy s jídlem a dalším vybavením, ve večerním soumraku konečně objevila světla a uličky Moeny. Útrapy okamžitě zapomenuty, v domě místního řezníka jsme obsadili nezařízené „appartamento“. Forza, forza - následující den nás čekala pověstná Marci­alonga.

(Pokračování příště)