Zrození běžce aneb borec Antonín

Ó, ty začátky! Plné naděje a zoufalství, entuziasmu a pokleslosti na duchu! Kdo může poradit, když jste mezi prvními?

Jak je teď všechno jednodušší! Z internetu se na vás sesypou zaručeně spolehlivé, byť komerčně podbarvené rady. Nezištně, ale bez záruky, vám poradí kterýkoli známý běžec. Proč ne? Není nad dobrou radu.

Mimochodem, co si třeba zkusit přečíst knihu o atletice? Nemyslím tím motivační příručku s vizualizací budoucího úspěchu nebo odbornou brožuru o tréninku. Půjde o dílo čtivé a vtipné, tak trochu o červenou knihovnu pro běžce.

Nostalgicky řečeno, jde o atletickou rapsodii o zrození sportovce. Jejím autorem je Jaroslav Žák. Ocitneme se skutečně na úplném počátku zrození atletiky a její královské odnože – běhu. Děj s vtipnou zápletkou se odehrává roku 1922 v Praze na Žižkově…Otázky, které si pokládají začínající atleti, a problémy, které řeší, osloví a nadchnou kupodivu i nás.

Tak jako i my, také oni hledali inspiraci k zahájení tréninku. Že by motivací byly peníze?

„Platí se něco běžcům?“ zajímal se Somr.

„To nevím, ale asi ne,“ sděloval Antonín. „Na těch obrázcích v knížce mají taková ušmudlaná trika a vypadají dost hubeně. Ale nejde o peníze, tady jde o vítězství.“

Tak jako i nás, i je zajímal běžecký styl. Změnilo se něco v průběhu let?

„Štíhlý Vintera dostal se ihned do čela skupiny: pažemi skoro nepohyboval, drže zaťaté pěsti v ostrém úhlu na prsou, zato krok měl dost obstojně dlouhý, i když z hlediska běžeckého primitivní. Hned za ním houževnatě šlapal zavalitý Somr, pomáhaje si vydatně pažemi skoro spuštěnými k zemi. Klapetek zůstal asi o dva metry zpět, běžel lehce, trochu krátkým krokem, rytmicky pracuje rukama.“

Tak jako i nás, také je přitahoval vytrvalecký běh (říkalo se mu běh zeměplazů). Že by už tehdy měl sílu nadchnout? Posuďte sami:

„Dlouho potom stáli u bariéry a sledovali čtyři vytrvalce, úporně kroužící kolem hříště. V jejich houževnatém cvičení bylo něco, co rozpalovalo mladé adepty sportu – to téměř posvátné zanícení, s kterým se věnovali tréninku. Nebyli slavní, nepsalo se o nich v novinách, dlouhé tratě tehdy nezajímaly sportovní diváky. Ale na těch čtyřech mladých běžcích bylo vidět, že ta hodinka ukradená pro sport je jejich největší radostí.“

Tak jako i v nás, též v nich vzbuzovaly výkony veteránů obdiv, byť trochu mixovaný se závistí i shovívavostí:

„To je pravda, vytrvalci jsou už starší páni. Rožek je skoro 30 a Fin Steenroos, který vyhrál olympijský maratón, byl prý tenkrát už 42 let starý. Představ si, dědek přes 40 a vyhraje maraton!“

Tak jako i teď, už tehdy potřebovali atleti před závodem mírné „chemické“ povzbuzení:

 „Antonín zakoupil pro každého borce po jedné kofile, aby si posílili nervy.“ Ano, TA kofila, i dnes hojně k dispozici! A o kus dále i s vědeckým vysvětlením: „Máme-li cukr chroupat už od teďka po kostkách, anebo sníst všechno před závodem?

Za 50 minut po požití se mění glukosa i fruktosa ve svalovou energii, proto to spolykejme hodinu před startem. Ale já si dvě kostky vezmu hned. Posiluje to nervy.“ 

Když otevřeme knihu „Dobrý borec Antonín“, zhluboka se nadechneme. Vydechneme až na konci čtení. Nejen v našich plicích však ulpí tolik radostnosti a sportovního zanícení, že nám to vystačí na řadu tréninků. Když se časem dojem z knihy poněkud rozplyne a bude vytěsněn jinými zážitky, zůstane nicméně v paměti věta, která v lehké parafrázi zní takto:

BĚŽCEM JEDNOU, BĚŽCEM VŽDYCKY!