V deníku mám asi tři týdenní výpadky, které souvisely především s naším stěhováním. Poslední červnový víkend jsme se přestěhovali z těsného bytu na Žižkově do prostorného bytu pod Vidoulí na rozhraní Jinonic a Nových Butovic. Tato změna byla příjemná i pro mé běhání. 

Sice jsem již měl vytipované nové trasy, ale úplné poznání možností v okolí Vidoule mě znovu nakoplo k tréninku. Stejně tak jsem velice ocenil, že se mnou po dlouhé době čas od času běhala i moje žena. Tempo i trasu jsem rád uzpůsobil jejím možnostem, protože běhání s milou ženou je věc velice příjemná.

Z běhání jsem měl pozitivní pocity. Netrápily mě žádné zásadní zdravotní trable. Reflexní terapie mi pomohla zbavit se bolestí v levém koleni a pravém tříslu. Byly dny, kdy jsem si běhání vysloveně užíval. Vedle toho jsem se někdy musel hodně přemlouvat, abych vůbec vyrazil. A párkrát se mi stalo, že jsem nešel, protože lenost převážila předsevzetí. Sportovně je třeba uznat, že to byly výjimky a že příjemné až euforické pocity převládaly. Zažil jsem pocity, které zná každý sportovec – únava za hranicí bolesti, otupělost uprostřed tréninku, návaly štěstí na konci vytyčené trasy, nevěřícné pohledy na stopky bez ohledu na to, zda to dnes bylo příliš rychle nebo pomalu, pohyb jen díky vůli, radost z pohybu … Běhání se stalo součástí mého života a můj život se stal po mnoha letech životem sportovním.

Cítil jsem, že je třeba pokračovat v přípravě, ale maraton je opravdu reálný. Začal jsem se zajímat, kdy a kde by mohla být vhodná příležitost. Z mnoha možných se mi nejvíce zamlouval podzimní termín, konkrétně pak Kladenský maraton v polovině září nebo Pražský maraton ve Stromovce v polovině října. Na podzim již budu mít natrénováno, nebudu muset nikam cestovat. Při příležitosti návštěvy kladenského setkání desetibojařů jsem se  mezi oštěpem a patnáctistovkou seznámil s lesním okruhem okolo Sletiště. Asfalt by byl lepší než šotolina, táhlý kopeček mi nevadil, ale především kouzlo kladenského sportovního areálu a krátká debata s tamním maratonským funkcionářem mě utvrdila, že toto je to správné místo. Tady to zkusím. Kromě toho jsem si nechával pootevřená zadní vrátka na Stromovku, kdyby to v Kladně nevyšlo. Bylo rozhodnuto.

I na doporučení starších a zkušenějších jsem si chtěl vyzkoušet v rámci tréninku nějaký kratší závod. Nenašel jsem však žádný půlmaraton nebo závod o málo delší. I proto, že Plzeň je díky mé ženě město blízké mému srdci, rozhodl jsem se, že se pokusím v rámci plzeňského Zátopkova týdne zaběhnout 25 nebo 30 kilometrů, abych si vyzkoušel část toho, co mě na maratonské trati může čekat. Den před startem jsem na chatě odběhl oblíbených 12 kilometrů ve svižném tempu.

V den závodu jsem ještě pracoval na zahradě a před polednem jsme celá rodina odjeli do Plzně. Start byl stanoven na 13 hodinu. Ve stejný den, ve stejnou hodinu před 56 lety zvítězil Emil Zátopek v olympijském maratonském závodu, čímž vstoupil do světových dějin sportu. Do dějin plzeňského sportu se tento maraton zapsal jiným způsobem. 27. 7. 2008 v době závodu se rtuť teploměru přiblížila pětatřicítce a neklesla pod třicet stupňů ve stínu. Moje žena Marcela a dcery Anna a Barbora jely do bazénu a já jsem se postavil na start maratonu, abych absolvoval v rámci tréninku jeho podstatnou část.

Krátce po jedné třeskl výstřel a osmdesátka běžců se dala do pohybu. Po prvním kilometru jsem byl předposlední, za mnou zůstal jen již téměř osmdesátiletý nestor vytrvaleckých běhů, který měl v plánu běžet jen 10 kilometrů. No nazdar. Po pěti kilometrech jsem začal dobíhat první vytrvalce. Postupně jsem se prokousal někam k polovině startovního pole a třicítku jsem s dobrými pocity zakončil v čase 3 hodiny, 3 minuty, 3 vteřiny. To už moje žena i děti byly zpět z bazénu a do mého cíle mě doprovázelo senzační „Táto, do toho!“ Elitní běžci mě na pětikilometrovém okruhu předběhli několikrát, v době, kdy jsem končil 30 km, probíhal cílem třetí v pořadí. Po proběhnutí cílem se vyčerpáním zhroutil.

Mé pocity byly sympatické. Za celou dobu jsem nemusel přejít do chůze, nohy, plíce, srdce i hlava vydržely a v cíli jsem dostal od tří báječných žen mého života pusu. Všech šest okruhů jsem uběhl v téměř shodném čase, při stejné tepovce. Nejrychleji jsem běžel mezi patnáctým a pětadvacátým kilometrem. Na trase mě nepostihla žádná krize. V dobré náladě jsme jeli navštívit tchyni a tchána, dětem jsem dal medaili a startovní číslo 3520 jsem doma později položil na tiskárnu. Udělal jsem další krok k maratonskému závodu.

V mém tréninkovém deníku bylo v průměru 6 záznamů týdně, z toho mezi čtyřmi a pěti připadalo na běh. Nejčastěji jsem běhal 5 kilometrů, dále pak 9 kilometrů a jedenkrát týdně jsem absolvoval delší trasu, obvykle okolo 20 kilometrů. Párkrát jsem běhal i dvoufázově, ráno 5 kilometrů volně, večer intervalový trénink zhruba půlhodiny. V průměru jsem naběhal téměř 35 kilometrů za týden, s postupem času to číslo rostlo. Nejčastěji jsem běhal na frekvenci 145 tepů za minutu. Někdy více, někdy méně. Nevěřil bych tomu, ale raději jsem běhal na asfaltu než v lese nebo ve smíšeném terénu. Ze všeho nejraději jsem běhal odněkud někam, například z domu rodičů mé ženy do bazénu nebo zpět, anebo jsem se nechal vyložit někde na cestě z chaty k domu rodičů mé ženy a zbytek jsem doběhl. Měl jsem štěstí na počasí, za celou dobu mi při běhání pršelo jen párkrát. Celkem jsem od poloviny března do poloviny září naběhal téměř 900 kilometrů. Byl jsem připraven na maratonský běh.