Pojďme se na to společně podívat. Předem doporučuji, aby odborníci na biomechaniku tento text nestudovali. Myslím totiž, že s mým podáním takzvaně „po lopatě“ by převážně nesouhlasili a možná by jim po přečtení mohly slézt vlasy, nebo se stát, nedej bože, i něco horšího. Ale vraťme se k tématu. 

Chápu, že nikdo z nás nebude běhat technicky tak dokonale jako Haile Gebrselassie, případně, když zůstaneme doma, jako Luboš Tesáček, blahé paměti. Zejména už slyším vrčení veteránů po 30 a více letech běhání, ale zamysleme se nad tím. Mimochodem, nikdy není pozdě se něco nového naučit, a pokud se vám podaří, byť jen trošku, alespoň něco postupně zlepšit, určitě to bude posun vpřed. Možná pro někoho až překvapivý. 

Každý z nás má předpoklady pro běžeckou techniku dány svou postavou, výškou, váhou, délkou končetin, muskulaturou, špatnými pohybovými návyky z mládí, atd. Ale každý z nás může dosáhnout pro svou postavu dokonalého běžeckého pohybu. 

O co tedy jde

Chceme absolvovat trénink či závod dle plánu v co nejkratším čase. Budeme-li dřít se zaťatými zuby hlava nehlava, obličej v křeči, o ostatních svalech ani nemluvě, možná to zvládneme a třeba i ze svého pohledu dobře, ale podle toho, jakým způsobem jsme to absolvovali, budeme také vypadat do té doby, než celé tělo zregeneruje. Pokud dokážeme běžet uvolněně, ekonomicky, se zapojením minimálního počtu svalů nutných k pohybu směrem dopředu, určitě se budeme cítit lépe a téměř jistě zaběhneme i rychlejší čas. 

Jak toho dosáhnout

Jednoduše řečeno, v první řadě je nutné si uvědomit, že každý sval, který pracuje, tedy i sval zbytečně stažený v křeči, například grimasy v obličeji, spotřebovává energii, která nám pak může chybět buď při finiši v konci závodu nebo během závodu pro dosažení vyššího tempa. Zkuste tedy běhat uvolněně a s úsměvem. Myslete si třeba, že na vás v cíli čeká krásná dívka, případně, to pro ženy, nějaký ten kulturista, a ne neosobní černá cílová kamera. Tím dosáhnete uvolněného obličeje a tak to platí i u všech ostatních svalů, naučte se jich zapojovat co nejmíň. 

Jak dosáhnout ekonomizace svého pohybu 

Říkám to tak záměrně, ne ideální techniky světových běžců, ale své vlastní běžecké dokonalosti. Začneme základem. Pro vytrvalostní běh je podle mě do určité běžecké rychlosti důležité běžet s těžištěm těla neustále v ideální rovině s minimálními odchylkami, danými třeba nerovnostmi terénu atd., s trupem jen lehce nakloněným a teď trochu zabloudím jinam, tak, aby výslednice sil byla co nejdál před vámi. 

To dokážete tak, že při běhu přestanete skákat a všelijak jinak se křivit a uvědomíte si, že nejdokonalejším vynálezem pro pohyb po zemi je na této planetě již několik tisíciletí kolo. Zkuste ho napodobit. 

Držte tělo v rovině, jen s mírným předklonem a zvedejte výš stehna s tím, že nebudete při dopadu předkopávat z kolen, ale došlápnete přes kolébku chodidla v rovině dopadu. Ne, prosím vás, na patu proti směru pohybu. 

Pokud to budete správně provádět a nesednete si při tom pánví dozadu, docílíte nejen trochu nedokonalého běžeckého luku, ale i pohybu směrem dopředu v rovině těžiště a přestanete skákat, tedy zjednodušeně, ušetříte fůru energie vydané na jinak zbytečné pohyby. 

Je fakt, že je pro to třeba mít dostatečně silné břicho, záda i přitahovače stehna. Zdůrazňuji, že je to výhodné jen do určité rychlosti. Mílaři na dráze rozhodně poběží jinak, i když budou vycházet ze stejné podstaty, při vyšším tempu se samozřejmě natáhne krok a noha se předkopne i třeba s dopadem přes špičku, ale to teď není náš případ. Navíc si tímto stylem běhu značně odpočinou léty zdevastované achilovky. 

Půjdeme ještě dál, dosáhli jsme běhu v rovině, nohy jdou samy vpřed, teď musíme upravit pohyb horní části těla. Zde vidím jako hlavní problém u většiny z nás, tedy i u mě, nesprávný pohyb rukou, čímž si nejen nepomáháme, ale navíc rozhazujeme techniku běhu buďto kýváním do stran, či ještě hůře proti směru pohybu. 

Správně mají ruce svírat v lokti téměř pořád stejný úhel a hlavní pohyb přenáší ramenní kloub. Vyjma okamžiku, kdy s úsměvem zamáváte na známé nebo do kamery, abyste se pak mohli další kilometr s problémy srovnávat. Čím vyšší rychlost, tím je větší rozsah pohybu v rameni. Ruce jsou uvolněné, jako ostatně celé tělo, a prsty mírně sevřené. A jak učíme děti, pohybují se, jako byste jedli, pro lepší pochopení: rohlík – párek, rohlík – párek…, ne prosím párek v rohlíku či, jak často vidím na závodech: vidle – hnůj, vidle – hnůj. Tímto nesprávným a častým pohybem docílíte vytáčení vršku těla křížem až někdy téměř proti směru. 

Hlava s krční páteří je v rovině celého těla, tedy ne na stranu či jakkoliv jinak a rozhodně ne toporně posazená, ale uvolněně vyrovnávající běh. Oči sledují to, co se děje před vámi na trati a místa došlapu, abyste mohli včas reagovat na nebezpečné změny v závodě či na tréninku. 

Periferně vnímáme okolí a můžeme se kochat krásou přírody, nebo tím, jak nám to dobře běží, případně jak lehce předbíháme vyčerpané kamarády. 

Takto hodně zjednodušeně a doufám pochopitelně, jsem vám popsal, jak je dle mých zkušeností možné dosáhnout zlepšení výkonů jen odstraněním základních pohybových nedostatků. Pokud se vám podaří nenásilně srovnat třeba jen některou nesprávnou část pohybu, určitě si tím pomůžete. 

Kdo běhá déle, má samozřejmě svou techniku běhu zafixovanou a těžko to bude srovnávat, ale když se nad tím zamyslíte, necháte se natočit kamerou a pak se na sebe podíváte, dáte mi zcela jistě za pravdu, že by se dalo ledacos upravit a že i toto je jedna z cest vedoucích ke zlepšení výkonnosti.