Před sedmi lety jsem nastoupila na gymnázium – v našem okrese proslulý vzdělávací ústav, jehož studenti vítězí na mnoha soutěžích a jehož absolventi zase úspěšně procházejí přijímacími řízeními nejrůznějších vysokých škol. V euforii z toho, na jakou že školu jsem se dostala, jsem hltala nové informace při vyučování a pečlivě se věnovala i domácí přípravě.

Školních povinností však rok od roku nenápadně přibývalo, zatímco můj volný čas se krátil. Nakonec mi zbývaly maximálně dvě hodiny denně, které jsem většinou prospala. Každý můj den byl stejný – hromady učení, stres, neustálá únava. Po několika málo takto strávených měsících se ze mě, osoby odjakživa veselé, stala bytost mrzutá a otrávená.

Má vůbec cenu veškerý čas obětovat pro dobré známky? Dá se vůbec můj způsob života nazvat životem? Na obě otázky jsem si odpověděla ne. Rozhodla jsem se radikálně změnit denní režim, výrazně omezit čas věnovaný učení a skoncovat s odpoledním spánkem. Na školních výsledcích se to nijak zvlášť neprojevilo a já najednou měla velké množství času. Ten jsem chtěla smysluplně využít. Což takhle zlepšit kondici ochablého svalstva?

Začala jsem s jógou, ale moje ohebnost, pokud se to vůbec dá nazvat ohebností, byla na úrovni prkna. Jediný cvik, který mi šel, byla pozice mrtvoly, a tak jsem zase brzy skončila.

Následoval rotoped. Vcelku mě to bavilo, proto jsem na něj sedala téměř denně po celou zimu. S prvními jarními paprsky se mi ale zachtělo ven. Šla jsem na procházku. V místě, kde nikde nikdo nebyl, mi blesklo hlavou, že bych „mohla kousek popoběhnout, abych viděla, jak na tom jsem“. V nevhodném oblečení a ještě nevhodnější obuvi jsem se rozeběhla.

Zhluboka jsem dýchala čistý vzduch a vnímala vůně lesa. S každým pohybem vpřed mě zaplavoval pocit štěstí. Rychlost ani vzdálenost běhu nebyly nic extra, přesto jsem se cítila spokojená. Objevila jsem to, co mi tak chybělo – opravdu vydatný pohyb. Jízda na rotopedu se z hlediska námahy nemohla vyrovnat těm pár set metrům, které jsem uběhla. Od té doby jsem nechala rotoped ladem a oprášila staré botasky. Výkony se začaly pomalu zlepšovat. Na tvář se mi vrátil úsměv a šedým jednotvárným dnům tak byl jednou provždy konec.

Měsíc po prvním vyběhnutí jsem měla narozeniny. Dostala jsem běžecké boty. Pro někoho docela obyčejná věc. Já ale bez dlouhého přemýšlení mohu říci, že je to ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostala. Staly se pro mě nepostradatelnou věcí, stejně jako pro někoho mobilní telefon nebo auto.

Běhám pravidelně třikrát týdně. Běh mě donutil uvědomit si, že můj život nezmění k lepšímu někdo jiný – já jsem ten, kdo to musí udělat (ano, ono slavné „každý svého štěstí strůjcem“ opravdu platí). Naučila jsem se i v tom nejplnějším dni najít alespoň malou skulinku volného času – vždy stačí jen chtít.

Běh dal mému životu nový rozměr. Je to moje radost, moje „droga“ a můj nový smysl života. Pokaždé se těším na to, až budu moci vypnout svůj mozek a vnímat jen šumění stromů, zpěv ptáků a práci svých nohou. Někdo, už nevím kdo, řekl: „Jen běžci a milenci prožívají opravdovou euforii. Ostatní lidé ji nikdy nepoznají.“