Narodila jsem se rodičům sportovcům. Matka gymnastka a otec zasloužilý mistr sportu v ragby. Nějaký sportovní potenciál jsem tedy jistojistě zdědila. Jenomže táta zemřel, když mi byly čtyři roky. Zůstaly jsme s mámou samy. A ona dělala všechno pro to, abych uměla snad všechny sporty, co existují.
Odkaz na článek

Martino, drzim palce at ti to vydrzi. Ja jsem si diky „MUSIS“ zprotivil v lete behani sam. Ted zacinam po 2–3 mesicich v podstate znovu a trosku jinak (bez stopek a tepaku) a cilem neni az tak zlepsovani, jako to, aby me behani bavilo.

Jinak tu desitku urcite zvladnes

Úžasný článek! Slovo „musíš“ je past. Pamatuji si, jak jsem na gymplu úplně přestala číst knihy. Přitom jsem je milovala a louskala i jednu týdně. Pak přišlo, musíš číst tohle, i když tě to nebaví. Musíš si o tom něco myslet a tvůj názor by měl odpovídat všeobecnému mínění. Knihy se mi zprotivily tak, že jsem čtenářský deník opisovala od spolužáků a číst zase začala až po maturitě.

Já v dětství hrával šachy – a dodnes si pamatuji to matčino – „Jak to, že jsi nevyhrál?“. Nenapadlo jí, že jsem se snažil vyhrát, ale prostě jsem nevyhrál. To samé pak bylo ve škole – učil jsem se třeba 2 hodiny – poté matka přišla domů se slovy „Jak to, že se neučíš?“. Proto mě gympl vůbec nebavil a známky byly o ničem. Na VŠ už to bylo o něčem úplně jiném – studoval jsem to, co mě bavilo – ne proto, abych se zbavil samých „Jak to“ – neučil jsem se tak s odporem, ale se zájmem – což jsem do té doby neznal a odešel jsem s červeným diplomem. Podobně nenávidím hlášky typu: „Chovej se jako normální člověk“ nebo „Co si o Tobě budou myslet lidi“ – naštěstí jsem si koupil Murphyho zákony, kde byla krásná věta – „Nestarej se o to, co si o Tobě myslí ostatní. Ti mají plnou hlavu toho, co si o nich myslíš Ty“. Po VŠ jsem si sám našel cestu k atletice – strašně mě to chytlo – ale to známé „Musíš a Jak to“ je ve mě – a tak zcela se nedokážu zbavit vnitřního hodnocení svých výkonů těmito kritérii. Proto jsem málokdy spokojen s čímkoli, co zajdu či zaběhnu. Ale baví mě to – a kvůli tomu sebehodnocení toho přeci nenechám 

Od tří let mám astma a rodiče od jedné lékařky dali na doporučení a přihlásili mě na plavání.Tak od pěti let jsem byla denně v bazénu,čím jsem byla starší,tak víc hodin.Denně sem tam, sem tam…Když jsem byla starší,chtěla jsem dělat ještě i jiné sporty. Nemohla jsem,musíš plavat.Sem tam,sem tam. Tím,že jsem MUSELA,ve mě plavání vyvolalo takovou nechuť,že jsem v patnácti skončila. Vy mi to asi nebudete věřit,ale já jsem 32 let neplavala! Nemohla jsem.Samozřejmě jsem v létě jezdila k vodě,jenom se smočila a šup na deku.Na dotaz proč si nezaplavu,jsem odpovídala,že už mám naplaváno do konce života .Zlom nastal až když jsem v loni začala běhat a plavání jsem začala brát jako takovou rehabilitaci.No a letos jsem ho po tolika letech začala brát vážně a 3–4× týdně zatím jenom po dvou kilometrech si ho doslova užívám.:-)

>> Chuana, 23. 09. 2010 10:27:23

Ne nadarmo se říká, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly…:-)

Nicméně 3 až 4X týdně 2km mi připadá jako velmi dobrý výkon…, takže se zdá, že návrat k plavbě se zadařil.:-)

Tý brďo, to byl horor! Se šťastným koncem. Beru si ponaučení a přeji mnoho pohodových kilometrů.

Marťo, jsi dobrá!!! Vím o čem píšeš, od pěti let jsem se věnovala judu…od sedmi závodně, otec trenér(o to hůř, ostatní odtrénovali a měli klid, já to poslouchala i doma). Nechci mu křivdit, to vůbec ne, nebýt jeho, tak nedosáhnu takových úspěchů v žačkách, dorostenkách, juniorkách…ovšem nebýt jeho, mohla jsem třeba i dnes závodit. To co on nedokázal během své závodní kariéry, požadoval po mně. Denně dvoufázové tréninky, o víkendech závody…pak jedno prohrané utkání a bylo zle. Stříbrná medaile se nepočítala. No skončilo to tak jak to skončilo, odešla jsem z domu na školu a na judo jsem se nemohla dva roky ani podívat…Ještě, že čas je milosrdný lékař…už nezávodím, ale kolem juda se pořád motám:-) Zamilovala jsem se do běhu, poznala jsem se díky němu se spoustou nových lidí, mám motivaci trénovat, ne proto, že musím, ale proto, že chci. Jen do kimona už se asi nikdy jako závodnice neobleču:-(

>> Chuana, 23. 09. 2010 10:27:23

Ode zdi ke zdi na padesáti metrech (pro ty šťastnější ) bez možnosti prohodit s kolegou jediné slovo, to je fakt blbárna pro silné nátury! …přiznám se, že mě to drží už víc jak třicet let. Asi jsem výjimka, ale dnes jsem rád, že jsem kdysi také MUSEL.

>> Kajmann, 23. 09. 2010 15:11:52

Ode zdi ke zdi po padesáti metrech je to až teď,kdy máme padesátimetrový bazén,ale my plavali ve 25 metrovém bazénu! Ale abych si jen nestěžovala,sa­mozřejmě mám na to období hezké vzpomínky a hlavně jsem pubertou proběhla ani nevím jak,protože jsem na žádné lumpárny neměla čas 

Kulíšku díky

>> Peggy, 23. 09. 2010 07:57:11

Tak knihy mi nezprotivilo ani gymnázium, jen jsem nečetl ty co jsem musel. K těm se naopak dostávám dobrovolně až 10 let po maturitě. Naše češtinářka by měla radost. 

Abych řekla pravdu měla jsem z toho článku strach a vůbec jsem nečekala, že podobný problém mohlo zažít více lidí, nejsem chudinka, ale tak to bylo, jsem ráda, že moje děti to nemusí zažívat..... Děkuji všem za kladné příspěvky, a za čas, který jste přečtení článku věnovali......

On si každý uvnitř nese něco svýho…

Mně to asi pomohlo, pokud vím, že podobný problém měl ještě někdo, tak si připadám normální a běhání neopustím…

Dnes jsem byla opět v lese běhat 45 min a pomalinku se posouvám dál, běhám prakticky denně 4 –8 km zatím… Ale kdo si počká, snad se dočká.....uvidíme.. , budu se snažit dokud budu zdravá a půjde to.....

Snad se jednou opravdu na nějaké závody přihlásím.....:-)

Pozorně jsem si přečetl článek i příspěvky pod ním. A znovu jsem, bohužel již jen v duchu, poděkoval tátovi, který mě v roce 1965 přivedl k atletice. Sám také aktivní sportovec mně velmi podporoval. Několik roků byl i mým trenérem. Samozřejmě mně moc nešetřil a díky tomu jsem se dostal na hodně slušnou výkonnost v závodní chůzi. Vždy však dokázal nalézt tu správnou hranici aby mi sportování neznechutil. Především díky němu si dnes již nedokáži představit život bez sportu. A docela se obávám doby až mi to věk a zdraví znemožní. Takové rodiče přeji všem. 

>> Chuana, 23. 09. 2010 18:29:00

"" a hlavně jsem pubertou proběhla ani nevím jak,protože jsem na žádné lumpárny neměla čas ""

neboj, dostanes este sancu to dobehnut…tak si tie lumparny pekne vychutnaj… nakoniec pubertaci ani nevedia ako tie lumparne spravne prezit, na to treba uz zivotne skusenosti…;-)

Věřím, že je tvůj příběh má šťastný konec......jednak v poučení, jak vést v tomto své děti a jednak v tom, že opět začínáš běhat sama pro sebe......ne, pro žádné medaile a rekordy a o tom to je. Držím Ti palce.......Marťo, jsi fakt dobrá 

Děkuji za povzbuzení, snažím se vytrvat......nedám se,:-) jsem sama překvapena kolik lidí to zajímá, vůbec jsem to nečekala, jen moji mamku pořád ne, pořád stejný stav.......asi s tím moc už nenadělám, ( ta ani neví, že jsem něco psala, asi by mě nepochválila ), hlavně že moje rodina stojí za mnou, dokud budu moct, budu běhat pořád…snad mně to zdraví dovolí.....

Takže moc děkuji za povzbuzení, vážím si každého názoru…Martina >> Amater, 25. 09. 2010 14:31:00

>> MMM, 25. 09. 2010 19:36:29 Řekl bych, že se spousta lidí v článku vidí, ať už jako dítě, nebo jako rodič. Řeším svou talentovanou pubertální dceru…nechce, nechce, nechce! A já ji nutit nebudu, byť mi to rve srdce jako otci i trenérovi zároveň. Snažím se na ni zapůsobit, ale rozhodne se sama. Motivoval mě tak trochu i Tvůj článek, takže – dík! Není nutné mít z dětí vrcholové sportovce, ale třeba se nám rodičům a trenérům podaří nasáknout je pozitivním vztahem (láskou?) ke sportu. A o to jde především. Život je pes a máme-li něco k čemu můžeme „utéct“, třeba i před nechápavými rodiči, máme výhodu. 

Dřív jsem byla dítě, tedˇřeším věci také jako rodič. Já si nemohla vybrat jako dítě svůj sport, musela jsem dělat ten, který mi byl určen rodičem.....

Moje děti si mohli vybrat sport který je baví…Můj muž je také profesionální trenér, o to těžší v rámci působení na vlastní děti…, bohužel je to tak, ale starší syn který také hrál badminton se ve 3. třídě rozhodl pro florbal, který už hraje 9 let a stále jej baví, má cíl v něm…:-)

Mladší syn, tam to bylo jednodušší, ten chtěl vždy hrát badminton a trénuje ho vlastní otec, také s tím bojoval, ale dnes už má taky jasno, chce něčeho dosáhnout…

Asi je štěstí, že manžel nikdy děti nenutil slovem musíš......, je jedno jaký sport nakonec zvítězí, hlavně že si ho dotyčný vybere sám, že chce a baví jej to, pokud to není ani ten sport ale cokoliv jiného je to taky jedno, hlavně že je dítě spokojené a dělá cokoliv na jakékoliv úrovni, ale protože samo chce.

To si myslím, ale bez pochopení a podpory a zázemí doma v rodině to nejde… To je základ všeho… , tak držím palce… Jak se říká všechna negativní rozhodnutí jsou dobrá možná pro pozitivní rozhodnutí........:-)

A jak mě naučil jeden kamarád: sport je jen krátkou součástí života, ale život je o něčem jiném, vždy když si na to vzpomenu, dám mu za pravdu.......­....Martina >> Kajmann, 26. 09. 2010 08:41:20

Ahoj Martino, to je dobrá zpráva, že ses dala na běhání. Určitě se potkáme někde na závodech v okolí Brna. Pozdravuj Tomáše. Ivan – bývalej Tomášův svěřenec.

Ahoj Marti, také jsem se zasekl u tvého článku a částečně jsem se našel, ale v jiné věci, s otcem jsem odmala nevycházel, tam to bylo se sportem naopak, bydleli jsme na vesnici, velký dům, velký statek, moc práce, po škole práce do večera, hodinu tak na učení a zas do školy, do 18ti let každý např. víkend: vstáváme, práce nepočká.. Ale kolem mne bylo spoustu sportovců a mě lákal fotbal, hokej… „Tak na to zapomeň všude je tady spousta práce co je potřeba udělat“, mi bylo odvětěno, když jsem měl zájem o nějaký sport.. V 23 letech jsem se plně osamostatnil, 100km za prací jsem se odstěhoval, a začal běhat, k tomu si s kolegy jdeme také 1 týdně zahrát florbal, utvořili jsme takový sranda tým :). A z domu na vesnici jsem se ubydlel v bytovce 3 plus 1 na okraji malého města. Běhám téměř kdy chci a plním si své sny teď ve 30 ti letech a stále věřím že se můžu vytrvalecky zlepšovat. Ale protože chci jj. Všiml jsem si v tvém článku, že tě to bolí tvůj vztah s mamkou, možná je na čase si s ní o tom někde v klidu pěkně od začátku promluvit, probrat se dobou od dětství po současnost a najít k sobě cestu. Já něco podobnýho absolvoval s otcem a jsme si už trochu blíž, něco se vyjasnilo, napravilo, pořád je můj otec, který mi s mamkou darovali život, proto jsem si myslel že je to potřeba nějak vyřešit, hold udělám ten krok já, řekl jsem si, zjistil jsem mimo jiné že na mého otce byl stejný „pes“ jeho otec, můj děda tedy.. a že prostě byli na takový život zvyklí, že snad ani není potřeba studovat ale jen tvrdě pracovat.. A žádný sny si nikdo z nich nepřipouštěl, že by si je chtěl plnit.. Teď když bydlím 100km od nich a přijedu jednou za měsíc tak jsou „doma“ rádi. Je to vidět. Tak je to na tobě, možná už jste si někdy o tom s mamkou promluvili, možná ne, ale prostě přijít na to, proč vlastně „nemá dceru“ a zda to chce změnit.. Držím ti moc palce v celém tvém životě.

Ahoj,

no, abych řekla pravdu, celkem mě tvůj příspěvek vzal.....hezky si to napsal....., ale je to mnohem těžší než se zdá, měsíc spolu nemluvíme, když tam přijdu, mluví na ostatní ale na mě se ani nepodívá… Kdykoliv se snažím s ní normálně mluvit,tak opět opakuje a vytahuje starý věci, že jsem se zbláznila ve 40, měla bych se jít léčit, ať se na sebe podívám, jak vypadám, že si lidí myslí že jsem nemocná, že jsem v ksichtě zestárla..... atd… atd....., nemá cenu to tady veřejně popisovat, ale je to asi beznadějný. Když sem jí řekla i můj manžel, atˇuž to neřeší, že nic špatnýho nedělám, že jím, ale jen běhám…, tak je to pořád dokola, nemůže to jaksi přijmout, nikdy se jí ničím nezavděčím, nikdy se mě nezeptala, myslím tím tedˇdospělost, co mě baví, nebo ne, sice jsem vystudovala TV-Bi,II. a III. stupeň, ale pracuji na I. stupni a učím pouze Tv plus odpolední činnosti co tam máme, mě to hrozně baví, ale zase nedělám podle ní to, co jsem vystudovala, pracuji pod úroveń, měla bych jít na gymnázium....., ale to, že jsem spokojená, že máme 3 zdravé děti a jsem s nimi pořád sama, jelikož manžel je pracovně 14 dní pryč a 14 dní doma, skoro celý náš život a ta práce mně umožńuje být flexibilní vůči svým dětem…, ale to je jedno, prostě nevím co udělat, aby řekla že má úspěšnou dceru.

Nechápu to, nikdy se nezeptala jak mi to běhání jde, kolik uběhnu, nebo co kolo, máme kola, jezdíme dost, ale nikdy se nezeptala co kolo, kde jsme byli a tak…, tomu opravdu nerozumím…

Před chvílí jsem byla zas běhat, uběhla jsem 8 km, pomalu začínám běhat 8 km 2–3× týdně, tak zas pomalinku posun dopředu…dnes za 44 min…, uvidím jestli to vydržím, snad ano…:-)

Ale vztah s mou mamkou je asi na bodu mrazu,o to hůř, že jsem jedináček a moje rodina je jediný co má… Bydlíme kousek od sebe, což asi taky není ideální…

Uvidíme, nějak to dopadne…, já bych si přála, abychom spolu vycházely, ale to by se musela i ona změnit, a vidět ve mně i to pozivní, ne jen to negativní,a ne jenom já abych se změnila…, třeba to tak bude.....:-),
tak děkuji moc za příspěvek a měj se hezky a atˇtě běhání baví ještě dlouho............:-) >> pítros, 28. 09. 2010 17:05:42

ještě jsem se chtěla zeptat, neznáš Koukalovi..:-) ?????, když jsi z Hořovic?

Předpokládám u Prahy, rodina Koukalova je pro nás blízká rodina, myslím tu, kde je Petr Koukal badmintonista.

Tak ahoj Martina >> pítros, 28. 09. 2010 17:05:42

Ahoj,

to je dobrý jak je svět malý, Tom tě Ivane taky pozdravuje…

Měj se hezky, třeba se potkáme, pokud najdu tu odvahu se přihlásit někdy......... snad ano
Ahoj M.>> VanaXXL, 28. 09. 2010 13:18:36

>> MMM, 28. 09. 2010 18:35:43

Nedá mi to a přidám. Moji rodiče mi na srdci taky zanechali pár drsných jizev. Máma svým přístupem k alkoholu, táta svou kritkou, dost obdobnou té co si na tobě trénuje tvoje máti. Jenže máma před 10 lety umřela a dnes už si skoro na nic špatného v souvislosti s ní nejsem schopna pořádně vzpomenout. Ne, že bych zapomněla, ale zdá se mi to nepodstatné. Zjednodušeně mi prostě chybí a chybi mi i s těma špatnýma vlastnostma co měla. Taková jaká byla. Chtěla bych jí toho hodně říct, třeba, že ji mám hrozně ráda. Chtěla bych ji obejmout a jen tak držet. Chtěla bych všechny flašky s chlastem vyhodit a být s ní, když jí bude nejhůř. Jenže nic z toho jsem neudělala, když jsem mohla. A teď už nemůžu.
Na tu první desítku už se přihlas a mamku tam pozvi taky. Vraz ji do ruky transparent nebo stopky a nech ji kritizovat. A místo urážení se a smutnění ji obejmi a dej jí pořádnou pusu. Zlom ten stereotyp ve vaší komunikaci! U mě a táty to zabralo, ne hned a ne snadno, ale šlo to. Když zvládneš 8km běžet, zvládneš i maminu s tím jejím rejpáním a divadýlkem.

Děkuju moc, to by asi bylo nejlepší, mě by to samotnou ani nenapadlo......díky moc, M.>> Majka1, 28. 09. 2010 19:38:07

>> MMM, 28. 09. 2010 19:46:53

Vidis a hned mas sanci primo v Brne  – www.vokolopriglu.cz

Děkuji, dívala sem se na to, ale je to 13,7 km, nwm jestli to uběhnu......, ale mám brouka v hlavě, to je pravda...... >> xPablos, 28. 09. 2010 20:11:30

>> Majka1, 28. 09. 2010 19:38:07

Chtěla jsem původně k Tvému příspěvku něco „hlubokomyslného“ přidat, ale vyjádřila jsi to tak přesně a citlivě, že mě nenapadlo, co připsat…

Tedy jen: „díky“.:-)

PS: moc se mi líbí Tvé motto.:-)

>> MMM, 28. 09. 2010 18:38:58

Děkuji za téda rychlou reakci :). Nu tak to máš těžké s mamkou, přeji ti moc ať se vše jednou v dobré obrátí, ale je fajn že máš super vlastní rodinu která tě podporuje jj a děláte společně jen co vás baví. Líbí se mi na těchto stránkách a tomto forum, že tady se vzájemně podporujeme, píše se tu chvílemi nejen o sportu, je to tu má krevní skupina. Jinde se lidé jen uráží.. Tady je to bezva. Jinak rodinu Koukalovu tady ještě neznám, bohužel jsem se nikdy nějak ve všech možných sportech neorientoval, ale je super vědět že je v našem městečku nějaký známý sportovec jj. Třeba na něj někdy narazím :). Tak se měj fajn a třeba se potkáme někdy na nějakém závodě, ať ti to běhá :)

, taky díky, to motto mám dokonce nadosmrti na ruce, s tím tedy umřu, ještě mám jedno, ale morbidní, ty 2 asi vyjadřují moji povahu....... to druhé je Smrt je hranicí všeho........, taky latinsky…, ale to prozatím na papíře.. .-)),

díky moc, měj se M.>> Kulíšek, 28. 09. 2010 20:46:28