Vždyť jsme si tu oslavu stejně tak trochu vymysleli. Maraton jako sportovní disciplína je ve skutečnosti o pár tisíc let mladší. On ten první maratonský běžec nebyl žádný sportovec, ale válečník. Pravda je, že nebyl úplně obyčejný voják. Díky běhání měl úlevy na cvičáku i v boji. A taky lepší stravu. Vlastně to byl první „Duklák“.

Zajímavé je, že jeho současník Herodotos se o žádném běhu z Marathonu do Atén nezmiňuje, za to ale psal, že „Feidippidés během jediného dne urazil vzdálenost z Athén do Sparty“, což není čtyřicet, ale dokonce 240 kilometrů. Jenomže nikde ani zmínka o hrdinově smrti, tedy žádný důvod k oslavě. On prostě doběhl, vydýchal se, protáhl lýtka a byl v pohodě. Nuda. Nakonec je to možná dobře. Kolik z těch statisíců maratonců, kteří běhají po zeměkouli, by si trouflo na šestkrát delší trať než je ta dnešní maratonská? Tak můžeme být rádi, že se někde vloudila chybička a legenda během pár století zřejmě mírně přepsala skutečnost.

Ono to kolem maratonu je podivné i s jinými číslicemi. Například vzdálenost. Prý magických a neměnných 42195 metrů a basta. Neměnných? Vždyť za sto čtrnáct let, co se maraton běhá, je to už šestá délka trati. Třicet osm, čtyřicet, nebo čtyřicet tři? Každý si dřív naměřil, co se mu zrovna hodilo. Současná vzdálenost je už ale asi vážně napořád. Teď už by ji ani anglická královna nezměnila. Nejspíš ani Obama. Tedy ten předloňský možná, ale letošní?

Ale ono se měnilo i startovní pole. V počátcích novověké sportovní epochy byl sport záležitostí pro pár výstředních nadšenců. Běžní lidé na ně hleděli přinejmenším s podezřením. A maratonci? Ti byli mezi sportujícími podivíny ti nejpodivnější. Pohled na ně se v průběhu desetiletí měnil jen krůček za krůčkem. Teprve v šedesátých letech minulého století začala na západě postupně růst popularita běhu i mezi běžnými smrtelníky, aby pak v letech sedmdesátých strhla opravdovou běžeckou lavinu. Ale pozor, v té lavině se valili samí muži.

Věřili byste, že ještě začátkem těch „báječných šedesátých“ byla účast žen na maratonu tabu? Například v Bostonu, když v roce 67 jeden z pořadatelů vykřikl „hele ženská“, připadalo mu naprosto normální pokusit se ji dohnat a násilím zastavit. Ti zpátečníci Američani dovolili ženám oficiálně startovat až v roce 72. Že v Košicích běhají ženy až od roku osmdesát? A v Kunraticích pustili ženy na Hrádek teprve předloni? Aha, tak raději bez komentáře.

Pak, když už ženské mohly v klidu na trať, počty startujících vystřelily vzhůru jak raketa. Kdo nevidí souvislost, ať se jde proběhnout za nějakou pěknou maratonkyní. To pak úplně zapomenete počítat kilometry a možná minete i tu hnusnou maratonskou zeď na pětatřicátém. Najednou každá metropole musela mít svůj městský maraton. Časem se dostalo i na Prahu. Stačilo počkat, až kolem půjdou Italové.

A kdo poběží dost rychle, toho čeká odměna. Domů do Afriky si odveze statisíce. Ale ať se honí sebevíc, jako golfisté, tenisté nebo fotbalisté se stejně nikdy mít nebude. Divácká trpělivost má své meze. Zapnete telku, oni běží. Jdete do lednice pro pivo, vrátíte se, žádný gól, žádný míček v jamce. Oni pořád běží. Jdete pro další pivo a co myslíte? Zase to samé. Do toho rozumný sponzor investuje jen opatrně.

A kam to povede dál? Budeme všichni běhat liduprázdnými ulicemi, protože už nezbude žádný neběžec, který by se na nás díval? Nebojte, nebudeme. Vždyť na gauči je to o tolik příjemnější a ten bůček nám taky šmakovat nepřestane. A pak taky, co bychom si počali, kdyby všichni začali žít zdravě? Chce se vám odcházet do důchodu v devadesáti? Nechce? Tak to s během nepřehánějte. Nejlepší bude na to zdraví připít.