Divím se té sehranosti závodníků, protože i přes velké množství běžců nedochází na nábřeží k žádným větším kolizím. Nechávám se strhnout atmosférou a držím se Jitky alespoň první dva kilometry. Potom zpomaluji na přijatelné tempo a užívám si povzbuzování diváků a příjemnou atmosféru. Díky teplému počasí dostávám žízeň už pod Nuselským mostem. Snažím se na to nemyslet a závidím všem, kteří mají svou petku s vodou.

Naštěstí první občerstvovačka není daleko, přecházím do chůze a v klidu si dávám vodu a ionťák. Je mi hned lépe. Rozhlížím se po okolních běžcích a nechápu dlouhé rukávy a v některých případech i dlouhé kalhoty. Ti se musí do cíle uvařit. Běžím pouze v modrém tričku s krátkým rukávem a tříčtvrtečních elasťácích. I tak už cítím kapky potu na zádech.

Na šestém kilometru se trasa točí směr Palackého most. Nadcházející část trasy se mi osobně nelíbí. Plna energie se rozhlížím po okolí, ale nenacházím nic zajímavého. U pivovaru si polohlasně povzdychnu, že i tady mohla být občerstvovací stanice, ale odměnou mi je pohrdavý pohled několika závodníků. Na osmém kilometru slyším hlas, který znám jen přes telefon. „Tady jsi, ahooooj. Na startu jsem tě nenašla.“ Je hezké potkat se poprvé s lidmi, které znám jen online. Najednou je vedle mě na trati. Zdravím Denisu, která má viditelně lepší formu a domlouváme se na setkání večer u ní v baru.

Přichází návrat na sympatičtější stranu řeky a s ním další občerstvení. Opět přecházím do chůze a dávám si jak vodu, tak ionťák. Další kelímek si vylévám za krk. Nádhera. O půl kilometru později slyším od Intercontinentalu své jméno. Otáčím se na holky a nadšený pozdrav se málem mění v pád na zem. Nevšimla jsem si vypouklé dlažební kostky. Naštěstí to ustojím a vbíhám na most. Ten je vstupem do druhé poloviny závodu.

Některé běžkyně sundávají trička a běží jen ve sportovních podprsenkách. Každý už je zpocený a u nás začátečníků jsou znát první příznaky začínajícího vysílení. Volím přístup: „Už jen jednou tolik," zapínám mp3 a snažím se na to nemyslet. Chvilkami přecházím do rychlé chůze, protože cítím, jak mi tvrdnou lýtka a bojím se křečí. Kolem tratě už potkáváme zraněné závodníky a bohužel i sanitky pro kolabující.

Na třináctém kilometru mě předbíhá vodič na 2:30. To mi sebere náladu, snažím se jich držet, ale bolí mě pravé koleno a tělo si říká o pomalejší tempo. Jsem na sebe naštvaná a v duchu si nadávám, že nic nevydržím.

Na patnáctém kilometru spojím tempo s běžcem, který má na zádech nápis „Pray for Japan“. Potřebuji se odreagovat od myšlenek na vzdalující se skupinu na 2:30 a dávám se s ním do řeči. Prochází si něčím podobným. Manželka je daleko vpředu a jeho trápí křeče. Domlouváme se na mírném poklusu k občerstvení na šestnáctém kilometru a potom zrychlíme. Bohužel „kolega“ odbíhá na kraj a kácí se s křečí u stanice první pomoci. Zakřičíme na sebe „Good Luck“ a pokračuji sama.

Jsem zvyklá běhat sama, ale v tu chvíli bych byla ráda za vlídné slovo povzbuzení. Čím to je, že se lidi kolem mě nehecují? Asi jsem v čase, kde jsou samí začátečníci, kteří nevědí, nebo sotva pletou nohama.

Napitá a politá vodou vybíhám na posledních pět kilometrů. Pálí mě chodidla a modlím se, ať nedostanu křeč. Nohy přestávají fungovat automaticky a musím jim vyloženě posílat rozkazy. „Pravá, levá, pravá, levá.“ Cestou zkouším povzbudit u kraje funícího sympaťáka. Odvděčí se mi tím, že do mě v „husákově tichu“ narazí. Síly dochází a mám co dělat, abych nespadla. Přiznám se, že ze mě vyhrklo něco jako: „kreténe“. Tohle se prostě nedělá. Místa tam bylo dost a já směr běhu ani rychlost v tu chvíli neměnila.

Na devatenáctém kilometru se ozývají optimistické výkřiky: „To dáte, je to už jen kousek.“ Díky všem, kteří na těch posledních kilometrech povzbuzovali. Pomohlo to. Poslední kilometr bolí, ale pocit, že jsem to zvládla, hřeje u srdce. Nevnímám okolí, jsem v jiné dimenzi. Probíhám cílem, aniž bych sledovala čas. Balím se do fólie, otvírám mattonku a zdravím se s Mirkem z behej.

Cítím se výborně. Jsem na sebe hrdá. Snažím se rozcvičit, ale křeč je rychlejší a nepomáhá ani chladící sprej z nedaleké záchranky. Válím se po chodníku. Sabča se mi snaží narovnat nohu a já se koušu do ruky. Jsem donucena vypít spoustu vody, sníst banán a tyčinku. Začínám cítit nohy, tak se raději zvedáme a přesouváme domů.

Horká vana a chvilka odpočinku pomohla. Zbytek dne si užívám ve společnosti přátel. Horší je nedělní ráno. Jediné zvuky, které vydávám jsou „Au“. Lýtka zlobí, ale chvilka chůze a je mi lépe. Na stránkách behej.com listuji ve výsledcích půlmaratonu a jsem spokojená. Čas 2:32:24 není hvězdným výkonem, ale pro mě je to první běžecký závod, který jsem běžela a navíc jsem si ho užila. Určitě nebyl posledním. Naopak přemýšlím, kam se přihlásit příště.

Tímto se s vámi loučím. Díky za vaše komentáře i pozdravy v cíli půlmaratonu. Na dalších půlmaratonech na viděnou.

GABRIELA BĚHÁ S ADIDAS MICOACH

Co prozradil miCoach na Gabrielu?

Silnější šedá čára = srdeční frekvence

Tenká čára = tempo

Na grafu jsou zřetelně vidět zastávky na občerstvovacích stanicích a také indiánský pochod, který Gabriela nasadila v poslední fázi závodu. Na závěr vidíme cílový finiš, který zvládla na jedničku. Přístroj nebyl vypnut ihned v cíli. To mírně ovlivnilo naměřenou celkovou vzdálenost, průměrné tempo a krokovou frekvenci.

BLOG GABRIELY BERNATOVÉ

PIM WOMEN'S CHALLENGE