O prázdninách jsem si ráda přivstala, nasoukala se do běžeckého a potichu se vytratila ze spící chalupy. Teď si to užívám, když vypravím rodinku za povinnostmi a sama se pak vrhnu do pohybu. Občas ale musím také zapřáhnout tělo či mozek hned po ránu jinak, a pak zbytek dne myslím na to - KDY? Kdy se mi podaří vyběhnout. Myslet celý den na to, zda to stihnu a když už to stihnu, zda nebudu natolik unavená či uštvaná, mě moc nebere. Proto raději volím ráno. I proto, že si utřídím priority povinností dne a že se tak nějak proberu a nastartuji. K ranní porci endorfinů přidám ještě dobrou snídani a kávu a jsem pohodově naladěná na celý den.

No jo, ale když to nejde, tak to nejde. Tak i já jsem byla donucena okolnostmi jít si zaběhat večer. Taky to má svá plus, člověk se tak nějak odreaguje od celodenního chaosu a vyčistí si hlavu před spaním. Ale jak mám tělo naučené, že po ranním běhu dostane snídani, a to vydatnou a kafe, tak se dožaduje žaludek plnění i večer, nehledě na hodiny. Pak mám sice hlavu vyčištěnou, ale žaludek zaneřáděn. Když už to nějak přetluču, v noci mě budí zoufalé kručení z břicha a nemůžu se dočkat rána.

Ráno nebo večer, každému podle jeho chuti. Jenže Moskevský maraton se běží v poledne. Start ve 12:00. Tak to babo raď. Svoji potřebu a chuť na kafe dovedu ovládnout tak do oběda maximálně, pak nastává krize. Tzn. že kafe před bude, ale taky časté zastávky do budky. Začínám se těšit.

Moje botičky běhací taky. Mám je krásně vyšlápnuté, ale taky špinavé. Na vaše rady už je prát ale nebudu, pro jednou se snad tak moc nestalo a po maratonu se jim očisty dostane. Doufám, že mě v nich pustí na start. V podrážkách i na povrchu jsou zbytky hlíny a hnoje z Vysočiny, popílku z Ostravy, jehličí z Beskyd i bláto ze Stromovky. A jak voní…

„Co funíš, jak když jde sviňa z bukvic?“ Už jste to slyšeli? Já ano. Myslela jsem si, že připomínky k mému běhu bude mít jen maminka, ale i tatínek se občas vyjádří a o to je to upřímnější, když použije něco ze své nimrodské hantýrky.

Jo a také mám v hlavě červa. Hlodá a hlodá. Pochybnosti. Mám se do toho pouštět? Nezkolabuju na půl cesty? Má cenu se takhle v neděli odpoledne trápit? Nebylo by lépe s kávičkou někde na návštěvě? Taky už mě napadla myšlenka, že si třeba zvrtnu kotník nebo chytnu chřipku…

Sice by to bylo vysvobození, ale dalšího půl roku bych byla slušně řečeno naštvaná, že jsem neběžela. To nic, to jen se ozývá má lenost. Budu ji muset nějak přesvědčit, že těch 42 kilometrů není zas tak moc. Když vidím ta čísla v knížce Deana Karnazese „Ultramaratonec“ , tak to je fakt brnkačka, co?