Stále jsem svůj běh nevzdala. Stehenní sval, o jehož zranění jsem psala v minulém díle seriálu článků o mé přípravě na We Run Prague, mě už nebolí. Mám za sebou běžecké šestinedělí – a zároveň se dostávám do poloviny času, který mám na natrénování na závod, jenž se poběží 31. srpna. V porovnání s většinou čtenářů těchto stránek je běhat šest týdnů sice naprosto zanedbatelné, ale pro mě je každý další týden malou výhrou nad sebou sama. A já vím, že vytrvám, protože mě běh baví čím dál tím víc a chci, aby se stal stálou součástí mého života.
Odkaz na článek

Paní Jarmilo,

jestli mohu malý tip – pokud si naprogramujete mysl „nevím, zda to do 90 minut dám“, tak to nejspíš nedáte. Zkuste pracovat už nyní s „Jasně že to dám do 90 minut“.

Funguje to. :)

Držím Vám palce a mám radost, že Vás běhání baví.

Radek

>> Radek Narovec, 15. 07. 2013 14:34:28 Dobrý den, děkuji za radu, hned to budu zkoušet a věřit, že to klapne. Děkuji Kadlecová

Dobrý den, ať už je to běžec se 400km měsíčně nebo 50km měsíčně, oba spojuje jenom jedno…a to je VŮLE. Obrovská vůle, která člověka žene o další navýšení kilometrů nebo zrychlení o několik min třeba v maratonu. Nic jinýho, všechno ostatní je prdlajs!! Někdy neškodí, se prostě pořádně pro sebe nas…t!!!, ukázat tu sílu v sobě, že to dám! Já třeba upadla na 2km! na kostkách na maratonu v Praze a doběhla ho s krvavým a oteklým kolenem. Upřímně? Byla a jsem na sebe hrdá, rozbrečela jsem se v cíli…stokrát jsem si říkala, že to vzdám,ale ne…běžíš, nejde o ten čas jde o tu vzdálenost, o tu VŮLI, něco mě hnalo a to něco jsem byla JÁ…můj výsledný čas 4h je pro mě ted tříhodinový, protože jsem si sama pro sebe ukázala tu sílu v sobě a vůli s odhodláním to dát. Takže se nestresujte časem, ale prožijte si každou minutu běhu, na který se těšíte a připravujete tak, aby Vás to těšilo! Stůjte nohama na zemi a věřte sama sobě, že tu desítku dáte! Sama nejlíp víte co potřebujete a jak Vám to právě běží..uvidíte, že výsledek se dostaví a zmiňovaný čas přijde – skoro se mi chce říct – sám od sebe !! Každý zanecháváme jinou stopu.. a jaká je tedy ta Vaše?! 

>> jarkakadla, 15. 07. 2013 17:05:10

…nesouhlasím…já bych nezkoušela, prostě bych běžela…opřela bych se o své zdraví o své možnosti. Nevíte co se na startu přihodí, co Vám zkomplikuje chuť doběhnout do 90min, bude tam strašně lidí, budete přeskakovat jednoho běžce za druhým, nebude pokaždý volná cesta, ošéfovaný není nikdy všechno, pokaždý se trochu improvizuje a tak je třeba být připravená a v pohodě..prostě nic mě nerozhodí, a když se mi to nesplní, vědomí, že jsem do toho dala všechno, je skvělý pocit;-)

>> intensity, 16. 07. 2013 08:20:10

Intensity, vůle je pěkná věc, ale od určitého věku člověk musí i poslouchat svoje tělo. Jiná je regenerace v mládí, jiná po 50… Dokonce i ve čtyřiceti jsem se ještě „hojila“ daleko lépe, než dnes kdy mi táhne na pade. Bývala jsem zvyklá jít na vůli přes bolest, bylo jedno co a jak bolí, stávkuje, nechce se ohýbat, krvácí, opuchá… a pak se to během pár dnů po výkonu nějak vstřebalo, a byla jsem ok. Max. týdnů v případě zlobivého kolena. Dneska ale už vím, že když to přeženu, mohou mě následky vyřadit z běžeckého provozu na měsíce. A to mi opravdu za ten pocit hrdosti „dokázala jsem to“ nestojí.

Pani Jarka určitě na desítku za 90 minut má. Ale ne za každou cenu navzdory nějakým zdravotním problémům (které se třeba objeví na startu).

Já bych taky doporučoval se ke konkrétnímu času neupínat. Podle tréninků si zkusit odhadnout svoje tempo, rozhodně začít pomaleji a pak se uvidí. Víc si to člověk užije, než když se vnitřně stresuje. Vím co říkám. Občas se taky upnu na nějaký čas a zpravidla to nic moc dobrého nepřinese. Daleko důležitější je umět odhadnout svoje tempo a to se naučit korigovat podle pocitů. V každém případě držím palce ať jsou ty zážitky veskrze pozitivní. 

stále platí, že ti držím palce!!;-) No a jestli to nedáš (těch 10 km) nebo to dáš ale za 10 hodin svět se nezboří. Hlavně se nezrušit!! Mně se podařilo si nějakým záhadným způsobem „ukopnout“ palec při pravidelné chůzi do schodů. Ani jsem nemusel běhat. Belhal jsem se potom celý týden. Ostatně před třemi měsíci bych každému odpověděl na otázku za kolik dáš 1,5 km , že nevím protože NIKDY! Je ale pravda, že už více než rok a půl jsem každý druhý den dupal po schodech nahoru a dolů- nejméně 40minut. Pokud někdo bude mít něco proti tomu, že se ti to nepodaří uběhnout vůbec, nebo to bude za více než 90minut, tak mu doporuč ať předvede svou pružnost a vyčistí si konec své trávicí trubice jejím začátkem. ( „vyliž si prdel!“)

Jestli chceš užij si ten závod , nebo si dej jenom kafčo a měj se fajn a hlavně pevné zdraví, bez toho nic není jaksi ono! Nic nelámej přes koleno a bude dobře!

Vyšlo mi, že pokud jdeš rychlostí 5km/h a běžíš 10 km/h, tak na limit 90 minut stačí poměr chůze:běh 2:1. Byla by opravdu hrozná smůla, kdybys to po plánovaném tréninku nedala. (Do budoucna však radím indiánský běh opustit a naučit se běhat souvisle pomalu – a taky rychle).

Integrita (zde myslím spolupráci rozumu + emocí + vůle) je ozdobou našeho věku. Nevzdávej se jí. Tyto reality show s nováčkem jsou pravidelnou propagací velkých pražských běhů. Zhosti se toho jako zkušená (a životem vyzkoušená) žena.

>> pam65, 17. 07. 2013 05:58:39 …radím indiánský běh opustit…

Na „dámských“ závodech např. v Brně se v zadní (resp. veteránské) části pole „chodí“ běžně, v prudkých kopcích možná až většinově…

>> jm1, 17. 07. 2013 07:36:11

Poznámka o chození pochází z mé zkušenosti, kdy jsem začal Gallowaye, jenže jsem pak vůbec neuměl běhat v aerobním pásmu. To je pak problém kvůli kortizolu a jeho vlivu na starší organismus.

WRP je desetikilometrová rovinka, pokud vím, a tam se dá indián uplatnit s přehledem. Uběhnout s Gymbossem 10 km je výtečný krátkodobý cíl. Později to chce hlídat tepovku (a třeba v kopečku přejít do chůze), ale to není indiánský běh.