Povolání lékaře je životním posláním. Proč ses pro něj rozhodla?

Už na základní škole mě bavila biologie člověka, ale netroufala jsem si na medicínu ani pomyslet. Když si však podala přihlášku spolužačka z gymplu, která téměř propadala, usoudila jsem, že to můžu zkusit také. Přijímačky jsem tedy úspěšně složila na 3. lékařské fakultě v Praze.

Pracuješ na plicním oddělení na Bulovce, tahle specializace tě vždycky lákala?

Vůbec ne. Od začátku studií jsem chtěla dělat psychiatrii. Ale ve čtvrtém ročníku, kdy jsme ji měli, jsem pochopila, že jde o skutečně extrémně náročnou práci, na kterou jsem se necítila. Pro změnu mě zaujala chirurgie. Když jsem pak po škole přemýšlela kam jít, nabízelo se místo na kardiochirurgii na Vinohradech, kde jsem to už znala z praxe. Takže bylo rozhodnuto.

Práce v nemocnici tě tedy od začátku chytla?

Prvního půl roku mě bavila moc. Jenže pak jsem pochopila, že žádný posun mě tady nečeká. Navíc jsem byla velmi unavená z mnohahodinového stání na sále. Nohy mi hodně otékaly, měla jsem potíže se zády. To by mi nevadilo, kdybych viděla, že moje práce má nějaký smysl, ale bohužel. Takže jsem změnila působiště a nyní pracuju na plicním na Bulovce. I zde je práce náročná, strávím v práci více času než na předchozím pracovišti, ale šetřím alespoň nohy. Zatím to jde, ale ještě jsem nezačala sloužit.

A jaká byla tvoje cesta k výkonnostnímu běhu?

Poklusávala jsem si už od jedenácti let, ale nijak speciálně jsem netrénovala. Prostě jsem vyběhla u nás v Postupicích a všichni se na mě podivně dívali, tehdy to ještě nebylo tak módní. Nejdřív jsem uběhla třeba jen pár set metrů, pak několik kilometrů, až jsem běhala denně 10–15 kilometrů. Ale pořád to byl jen pomalý klus. Později jsem trénovala doma na krosovém trenažeru a díky němu jsem se výrazně zlepšila a začala občas závodit.

Jak to šlo?

Dobře, bavilo mě závodit a postupně jsem se zlepšovala. Na jednom ze závodů mě oslovil Ivo Domanský a přes něj jsem se dostala do tréninkové skupiny Jana Kervitcera.

Byl to šok začít s pořádným tréninkem?

Veliký. Bylo to v polovině prosince 2010 a já šla na svůj první opravdový trénink, a to rovnou do haly ve Stromovce. Zrovna se běžel tzv. vánoční testík. Tehdy jsem naštěstí měla dvoutýdenní dovolenou, ale i tak jsem z tréninků odcházela třikrát týdně úplně vyčerpaná, než jsem si zvykla. Pak jsem nějaký čas trénovala s Vlastou Šroubkem z SC Marathon Plzeň. Ta spolupráce probíhala většinou na dálku, telefonicky a e-mailem. Pod ním jsem si zaběhla osobák na dráhové desítce 38:00. Jenže následně jsem se přetrénovanovala a projevily se i náročné služby, kterých výrazně přibylo, protože odešlo několik mých kolegů. Byla jsem vyčerpaná, takže mě potkalo i několik kolapsů přímo při závodech. Nezbylo mi nic jiného než ubrat. Vrátila jsem se zpátky do Kerteamu.

Je tedy obtížné skloubit náročnou práci v nemocnici s tréninkem?

Určitě. Mnohdy jsem běhala těžké tréninky třeba i ráno v pět či pozdě večer kolem desáté. Když jsem měla několikadenní službu, snažila jsem se běhat i v práci po areálu nemocnice s telefonem v ruce, kdyby mě volali na oddělení. Při těžké práci se pak únava prohlubovala. Trénink s Janem Krevitcerem mi vyhovuje právě proto, že vycítí, kdy jsem unavená a kdy naopak můžu přidat. Vím, že ho můžu poslechnout. Taky se těším na společné tréninky s běžeckou partou, bývá tam legrace.

Obohatila tě práce v nemocnici třeba i směrem k běhání?

Práce v nemocnici hodně změnila můj pohled na život. Pomohla mi uvědomit si, že nejdůležitější je opravdu zdraví a rodina, i když to zní jako klišé. Pociťuju to o to víc teď, kdy se s vážnou nemocí léčí i mně velmi blízká osoba. Na oddělení vídám pacienty, někdy bohužel i mladé, kterým zbývá jen pár dní života. Změnil se také můj pohled na běhání, už tolik nezávodím a užívám si více tréninky. Zbavila jsem se i předzávodní nervozity. Když se jeden závod nepovede, povede se další.

Jaké máš běžecké sny?

Medailí z mistrovství republiky v půlmaratonu jsem si už svůj velký sen splnila. Bylo to i o náhodě a souhře okolností, pomohlo mi, že ve startovním poli bylo méně soupeřek. Nyní bych chtěla zaběhnout půlmaraton pod 1:23 a desítku stlačit pod 38 minut. Jiné cíle zatím nemám, vím zhruba, jaké jsou mé možnosti.

A co meta nejvyšší, maraton, láká tě?

Plánovala jsem si, že ho zkusím ve třiceti, nijak zvlášť se do toho neženu. Pak mě kdosi trochu nahlodal, ale na základě rozhovoru s Lenkou Šibravovou (jedna z českých předních maratonkyň, pozn. red.) o tom, jaká dřina je maratonská příprava, jak je náročný samotný závod a jak dlouho trvá regenerace těla po výkonu, jsem zase trochu přibrzdila. Baví mě teď běhat širší spektrum závodů, takže maraton odkládám na příští rok.

Jindřiška Martínková (28 let)

Pochází z Postupic (okres Benešov), pracuje jako lékařka na plicním oddělení v pražské nemocnici Na Bulovce. Trénuje v Kerteamu, na atletických soutěžích reprezentuje Atletiku Vlašim. Účastní se zejména domácích silničních běhů, za závody jezdí i do zahraničí.

Osobní rekordy:

• 1 500 m 5:03,83
• 3 000 m 10:37,97
• 5 000 m 18:15,05
• 10 000 m (dráha) 38:00,38
• 10 km (silnice) 38:15
• půlmaraton 1:23:28

PROFIL J. MARTÍNKOVÉ V BĚŽECKÝCH TABULKÁCH