Tomášův nejenom běžecký, ale i životní příběh se zamotal při jednom běžném odpoledním tréninku v Prokopském údolí. „Běžel jsem vysokou trávou a věděl, že tam bývají často klíšťata. Hned po doběhu jsem se zkontroloval, ale bohužel bylo asi dobře ukryté. Když jsem ho po dvou dnech vytáhl, začalo být zle,“ vzpomíná na zlomový moment.

Nejdřív přišlo nachlazení spojené s nebývale silnou únavou. „Nepřikládal jsem tomu velký význam a snažil se normálně trénovat. Když se objevilo i zvracení, musel jsem jít k doktorovi. Diagnostikovali boreliózu a nasadili mi silná antibiotika.“ Bohužel se to celé opakovalo několikrát a na jakoukoliv sportovní činnost nebylo ani pomyšlení. Často míval nenadálé vysoké horečky a do práce se kvůli únavě dalo chodit jen pár dní v týdnu. „Byly to dost hrozné stavy a několikrát jsem i omdlel. Nakonec jsem si vzal měsíční dovolenou a téměř celou ji prospal.“

Sport pro Tomáše Koutného znamenal a znamená nedílnou součást života už od dětských let. V šesti letech ho ambiciózní táta dal na žákovský fotbal. „Jediná moje vzpomínka na těch pár tréninků je bolest hlavy, když nám trenér házel balon na hlavu a zkoušel hlavičky.“ Trápení s míčem záhy skončilo a Tomáš objevil orientační běh v klubu Aero Odolena Voda. A s mapou a buzolou vydržel běhat skoro až do vysoké školy. „Patřil jsem k výkonnostnímu středu, bavilo mě trénovat i závodit. Trochu komické mi dnes připadá, když mi po pár letech očař řekl, že jsem částečně barvoslepý. Čímž se vysvětlovalo moje občasné bloudění, to když mi barva lesa na mapě splynula s loukou…“

S nástupem na ČVUT vyměnil orientační běh za čistou atletiku. Vzal si ho pod svá křídla výborný běžec Radim Matyáš z Olympu, kterému psal tréninkový plán Luboš Tesáček, nedávno tragicky zesnulá legenda českého běhu.

„Trénoval jsem dvoufázově a výkonnost stoupala. Běh se mi stal životní náplní. Patnáctistovku jsem uměl pod čtyři a silniční desítku na zimním Českém Brodě jsem dal pod 32 minut,“ říká Tomáš a neskrývá pocit uspokojení. Pak ale skončilo studium, přišlo osmihodinové pracovní vytížení a setkání s budoucí manželkou. Výslednicí těchto faktorů byl konec s atletickou kariérou. „Tehdy jsem zvažoval své priority. Vydal jsem se jinou cestou. Lítost necítím. Jednou to přijít muselo. Narodil se nám první syn, v práci jsem se snažil něčeho dosáhnout a jako IT specialistovi se mi dařilo.“

V létě roku 2007 si z hecu zkusil premiérově firemní triatlon v Račicích. K následným třicetinám pak dostal od ženy letenku na Halfironman Havaj (triatlon 1,9 km plavání – 90 km na kole – 21 km běh). „To mě celkem dostalo a nezbývalo mi než začít pořádně trénovat. Učil jsem se kraul s Etriatlonem a snažil se i něco pojezdit na kole.“

Havajský závod se vydařil a fascinace triatlonem pokračovala. A jak se říká, s jídlem roste chuť. S týmem Etriatlon se přihlásil na celého Ironmana do Klagenfurtu. „Pár dní před odjezdem do Německa jsem si šel zaklusat do Prokopáku a klíště infikované boreliózou změnilo můj život. A nejen ten sportovní. Do Klagenfurtu jsem už s klukama neodjel.“

Po roční anabázi s těžkými příznaky boreliózy se Tomášův zdravotní stav konečně zlepšil. Začal zase pomalu trénovat. Loňský květnový maraton v Praze vydržel v tempu jenom do půlky, pak musel odstoupit. Postupně ordinovaným tréninkem začal nabírat výkonnost a zkoušel především kratší závody, sílu nabíral v kopcích. „Letos se mi podařilo objet skoro všechny závody v seriálu běhu do vrchu Kopec. Když úplně nezkazím poslední díl na Petřínskou rozhlednu, měl bych vyhrát celkové bodování.“

V neděli se chystá a těší do Běchovic. „Přípravu jsem směřoval k této silniční desítce. Běžel jsem ji kdysi po atletické sezóně a dal ji pod 35 minut. Letos to bude pro mě zajímavé srovnání a obrázek, jestli už jsem po té borelióze fit. Rád bych zaběhl podobný čas a ve své kategorii 34–39 let bych byl rád na bedně,“ plánuje pár dnů před startem.

Jeho zdravotní stav však ještě pořád není ideální. „Musím se hlídat. Organismus mi už nedovolí víc jak dva tréninky v týdnu. Ale i za tohle jsem strašně rád,“ uzavírá své povídání.