Ivo, než se podíváme na tvé nedávné úspěchy, prozraď, kam ses na nějaký čas vytratila? Na závodech tě v posledních dvou letech vidět nebylo.

„Loni i předloni jsem velmi chtěla běhat vrchy a dostat se do první desítky v Evropě a kdyby to šlo, získat i třeba tu medaili, což už často bývá věc štěstí, jenomže nebyly podmínky. Pokud totiž děláte každý den dvanáct hodin denně a po práci renovujete byt nebo se stěhujete, nemůžete trénink odvést v potřebné kvalitě. Člověk je utahaný a trénink mu pak nic nedá. Před rokem na jaře jsem se konečně přestěhovala a zkoušela naskočit do sezony, ale byla jsem unavená a neměla jsem dost neběháno. S výkony desítku za 40 minut a půlmaraton za 1:30 se mi nechtělo objíždět závody. Zkoušela jsem tedy takové recese, že jsem přijela na půlmaraton třicet kilometrů na koloběžce, odběhla závod a na koloběžce zase jela zpátky. A bylo mi jedno, jestli to dám za 1:31 nebo 1:29, i když jsem byla zvyklá ho běhat kolem 1:20“ (Iva má osobák 1:15:50; pozn. red.).

Letos jsi závodila hlavně v zahraničí, nejvíc na alpských závodech. Proč ne u nás?

„Chci běhat velké závody v mezinárodní konkurenci. A už se mi nechtělo čekat další rok, naskočila jsem do toho, i když výkonnost ještě nebyla úplně podle mých představ. Vybojovala jsem, co se za daného stavu dalo. Návrat po dvouleté pauze byl těžší, než jsem čekala, ale při pohledu na blbě rozdané karty na začátku sezony s nimi taky hned nepraštím o stůl. Podle mě k běžeckému růstu je třeba stanovit si reálné cíle dle vašeho aktuálního stavu, a pak je splníte. Až se mi nebude chtít cestovat, časem budu běhat víc v Čechách. Máme tady několik holek, resp. matek, které by byly schopny uspět na alpských závodech. Ale když má člověk rodinu, tak už je pro ně těžší se tam dostat. Pro mě zatím ne.“

Takže sis naplánovala léto v Alpách?

„Po těch letech, co běhám, se radost z cestování trochu otupila a je to spíš ta únavná část věci. Běhání a závodění mě ale pořád baví moc, mám ráda místa, kde se závody konají, a baví mě zase potkávat na akcích lidi, které znám už několik let. Letos jsem strávila dvakrát celý týden v Alpách spíš z praktických důvodů, abychom nejezdili celý den sem a další den zase tam. Dřív, ještě když jsme jezdily s Ankou Pichrtovou šňůru, jsem bývala pryč nepřetržitě dva nebo tři měsíce. Hlavně první rok jsem si užívala cestování a poznávání nových míst. Závodění si užívám pořád, ale jinak už se spíš těším domů.“

Věnuješ se v horách mezi závody také turistice?

„Taky. Většinou totiž není možné mezi závody pořádně trénovat, tak chodím na delší lehké výlety.“

Jsi tedy s uplynulou sezonou spokojená?

„S umístěními ano, přálo mi štěstí v tom, že někde se nesešly soupeřky. Budu ale muset stlačit časy, pokud chci uspět i v kvalitní konkurenci, ne spoléhat na to, že někde někdo nebude. Podmínky k tréninku už mám naštěstí dobré. Hlavně mám vyřešené bydlení, které mě dřív tlačilo finančně tak, že jsem musela dělat dvě práce. Nyní pracuji na částečný úvazek a mám při tom dost času na běhání. Živnosťák mám asi na sedm věcí, ale momentálně mě živí zahradnické práce.“

Co tě k takové práci přivedlo? Měla jsi s ní nějakou zkušenost?

„Ano, naše rodina vlastní velkou zahradu v Tróji, kolem které mimochodem pořád běhají běžci. Zahrada je dobrá na obecnou fyzičku. Mě třeba díky ní přestala bolet kolena namáhaná během, tedy jednostranným pohybem, když jsem nosila dvacetikilové kbelíky hlíny a při pletí za den udělala třeba dvě stě dřepů. Navíc přes zimu je na zahradě méně práce, tak se dá slušně trénovat.“

Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi běhala profesionálně?

„Byla jsem samozřejmě nadšená. Pro mě to bylo něco, co jsem vždycky chtěla dělat. Podívala jsem se tam, kam bych se jinak nepodívala. A hlavně jinak než obyčejný turista, který za to platí, když někam jezdí. Já jsem si peníze vozila. Bylo to krásné. Tělocvik s angličtinou jsem šla kdysi studovat právě proto, že jsem chtěla dělat profesionální sport.“

Máš chuť do toho režimu znovu naskočit?

„Určitě! Já jsem tak napůl už naskočila. Letos jsem hlavně zužitkovala zkušenosti. Především jsem už objezdila hodně závodů, takže vím, kde jsou peníze a kde se dá uchytit. A leccos vytuším, když se podívám do startovky. Takže oproti začínajícím běžcům mám výhodu té rutiny.“

Letošní závodní sezona je u konce. Co plánuješ na tu další?

„Pro mě vlastně žádná klasická sezona nebyla. Na jaře jsem nadsadila vytrvalost a běhala hodně dlouhé tréninky a hodně pomalu. Třeba 50 km běh nebo 50 km na koloběžce. Čtyřikrát v týdnu 20 až 30 kilometrů. Co se týče rychlosti, tak jsem ji dávkovala hodně pomalu. Takže jsem začala závodit tempově totálně nevyběhaná a teď jsem ve fázi, kdy bych konečně chtěla trénovat víc tempo a rychlost. Když to vyjde, tak se z toho možná vyvine dvouletý cyklus. Jeden rok práce na vytrvalosti a teď můžu jít rovnou do rychlosti a tempa.“

Máš nějaké tréninkové „perličky“?

„Asi největší perla byla šestkrát 6 kilometrů za jeden trénink. Samozřejmě ve velmi pomalém tempu. A tu padesátku jsem šla třeba sedm hodin.“

Kdo ti dal nejvíc po trenérské stránce?

„Všichni profesoři z FTVS, v dlouhých bězích jmenovitě pan Vladimír Korbel. Moc také vděčím basketbalovému trenérovi inženýru Jiřímu Kuncovi, který nás dovedl k medaili z dorosteneckého mistrovství a několik hráček i do ligy a reprezentace.“

Spojení běhu s basketbalem je trochu netradiční – jak ses k němu dostala?

„K basketbalu samotnému na školním náboru. Běhání je ale nutnou a nedílnou součástí všech míčových her, naběhaly jsme toho dost. Taky naskákaly, naházely, naposilovaly. Když jsme se na základní škole potkaly s atletkami na přespolním běhu nebo atletických soutěžích, porážely jsme je. Až na střední škole začínaly mít díky specializaci v atletických disciplínách navrch.“

A můžeš basket využít i pro svou současnou běžeckou přípravu?

„Samozřejmě, míčové hry jsou dobrým kondičním doplňkem běžců. Z basketbalové přípravy dodnes těžím. Výhodou je, že jsem byla zvyklá průběžně trénovat výbušnou sílu, rychlost i vytrvalost, takže vím, že až do určité úrovně se dají rozvíjet souběžně a jedna profituje z druhé. Na rozdíl od mnohých běžeckých trenérů se je proto nebojím zapojovat do vytrvaleckého tréninku. Sama jsem vyšla z FTVS, kde jsme v přípravě byli vedeni právě k všestrannosti. To není náhoda, že tělovýchovné školy studovaly také další běžkyně jako Pichrtová, Šádková, Preibischová, Metelková či Sekyrová. Sprinterská minulost Ivany Sekyrové je známá a bez ní by bylo těžko možné její razantní zlepšování na vytrvaleckých tratích ve veteránském věku. Ona je dokonce v popředí českých dlouhodobých tabulek třeba i v ženském desetiboji. Absolventi tělovýchovné fakulty mají výhodu i v tom, že nejsou úzce zaměřeni na vytrvalecký trénink, ale zabývali se obecně sportovním a atletickým tréninkem. Museli ho samozřejmě sami absolvovat, takže dělali třeba salta a přemety, lyžovali, jezdili vodu a dělali atletické víceboje. U některých běžců i trenérů pak vidím někdy trochu problém, že v tréninku má místo jen ta vytrvalost.“

Není to ale někdy způsobeno nedostatkem času?

„Jistě, ale třeba u kondičních běžců bych dala jednoznačně přednost rozvoji všestrannosti. To znamená rovnoměrně rozvíjet všechny pohybové schopnosti – rychlost, vytrvalost a sílu – a dělat to průběžně. Radši běžet desítku za 43 minut a k tomu hrát nějaký míčový sport, než se soustředit jen na běh a umět desítku za 38 minut. Na přední umístění v republice to totiž stejně nestačí a také je větší pravděpodobnost chronického zranění.“