S Olgou jsme si povídali po skypu a vyměnili řadu emailů. Pobývá nyní na jihu Afriky, ale cestou z Prahy se „zastavila“ i v Číně. Málokdo přitom ví, že běhat začala právě při svém pobytu v Praze.

Pamatuji se, že jsi mi kdysi říkala, že běžkyní ses vlastně stala řízením osudu.

„Ano, v Rusku jsem hrávala jedenáct let na housle. Abych si nezranila prsty, nesměla jsem se věnovat míčovým hrám. Ty neumím. Vždy, když byly při tělesné výchově na programu míčové hry, já jsem měla omluvenku. Když jsem se pak v Praze hlásila na Fakultu tělesné výchovy a sportu, neprošla jsem talentovými zkouškami kvůli míčovým hrám. A tak jsem se přihlásila na pražskou soukromou sportovní školu Palestra a studovala tam. Na Palestře mě oslovil Roman Sladký, nynější organizátor Plzeňského půlmaratonu:

„Olgo, jsi štíhlá, máš běžeckou postavu. Byla bys určitě dobrá v maratonu.“ „Neblázni,“ odpověděla jsem. „Štíhlá jsem, protože jsem tančila v baletu, ale maraton?“ A pak nás pan Šaman, organizátor Běchovic, který přednášel na Palestře pravidla atletiky, odvedl na stadion PSK Olympu a tam jsme běželi dva kilometry. Málem jsem u toho umřela, ale uběhla jsme je za 7:35. A on se mě zeptal, jestli jsem atletka a běhám. Já odpověděla, že ne. „Tak to musíš začít,“ přesvědčoval mě. Pak ale uběhl rok, protože jsem musela vycestovat z republiky kvůli vízům. Po návratu jsem zašla znovu na Olymp a pan Linhart mě přivedl k trenéru Kervitcerovi.“

Jak na něj po letech vzpomínáš?

„Dodnes je, a asi navždy pro mě bude. nejlepším atletickým trenérem, jakého nenajdete v žádné zemi. Pamatuji se, že když jsem poprvé přišla na PSK Olymp a zeptala se, kdo je pan Kervitcer, odpověděli mi: „To je ten pán se stopkami a úsměvem na tváři.“ Je vždy pozitivně naladěný, na jeho tréninky jsem se vždy velice těšila. Pomohl k vysoké výkonnosti nejen mně, ale i spoustě dalších běžců. Za to, co pro mě udělal jako trenér a člověk, mu nikdy nepřestanu děkovat. Stále jsme v kontaktu, telefonujeme si.“

Psal ti tréninky i při tvých pobytech v dalších zemích poté, co jsi opustila Českou republiku?

„Z České republiky jsem odjela pracovat na Bermudy. Dohodli jsme se, že mě pan Kervitcer bude trénovat na dálku. Měla jsem předepsané tréninky a snažila se je plnit. Jenomže běhat 5× 1 000 metrů na stadionu a sama, to není ono, Vždy jsem končila tím, že jsem splnila jen 50% tréninku. Ztratila jsem motivaci. Samota v tréninku mě zabíjela.“

Vyhovují ti tedy více tréninky ve skupině?

„Ano, dosahuji pak lepších výsledků. Nakonec jsem tu správnou skupinu našla i tady v Jihoafrické republice. Trvalo mi to však dlouho. Zpočátku jsem trénovala ve skupině Caster Semenyaové, držitelky zlaté medaile v běhu na 800 metrů z mistrovství světa v atletice v Berlíně. Určitě znáš ten příběh dívky, která byla pod velkým mediálním tlakem kvůli svému mužnému zjevu. Ve skupině byl ještě účastník olympijských her Stephen Mokoka. Jenomže to, co bylo v tréninku pro Caster a Stephena tempem na úrovni 70% maxima, já musela absolvovat na 100%, abych jim stačila. Stephen mě předbíhal, i když skákal po jedné noze. Netrvalo to dlouho a skončila jsem s únavovou zlomeninou pánve, která byla výsledkem tréninkového přetížení. Od dubna 2012 do září jsem pak byla nucena sportování úplně vynechat. Od září loňského roku znovu běhám a cítím se výborně.“

Není pak tedy individuální trénink přece jen lepší cestou?

„Naštěstí jsem ve stejnou dobu procházela kursem pro atletické trenéry a tam získala kontakt na trenéry z University of Pretoria. Dostala jsem se do tréninkové skupiny trenéra Len Claassena. Podobně jako u pana Kervitcera patří do jeho skupiny běžci různého věku, od 16 do 55 let. Trénují však hlavně mílařské distance, a tak je můj současný trénink hodně o rychlosti. Teď 200 metrů zvládám za 31 sekund, 400 metrů za 65 jako mezičas na 500 metrů. Věřím, že pokud dokážu absolvovat 1 500 metrů v čase pod 4:30, zaběhnu i 5 000 metrů pod 17 minut, a tím se otevře prostor k výkonu na deset kilometrů za 35 minut. Mám totiž v plánu splnit limit na 1 500 a 5 000 metrů pro mistrovství Jihoafrické republiky, abych mohla reprezentovat provincii, v níž žiju. K tomu potřebuji zaběhnout časy 4:35 a 17:15. K rychlosti pak přidám vytrvalost a budu na cestě k tomu, stát se běžeckou ‚star‘ v Jihoafrické republice.“ (úsměv)

Jak je to s tvými osobními běžeckými ambicemi? Máš na dohled nějaký velký cíl?

„Ambice určitě mám, ambice, to je asi to druhé slovo ve jménu Olga A. Firsova. V letošním roce se zkusím přiblížit osobním rekordům na tratích od 1 500 metrů do 10 kilometrů. Na dlouhé tratě, jako třeba půlmaraton, zatím nemířím. Možná v roce 2014. Je to kvůli zmíněné únavové zlomenině pánve. Velké objemy tedy musejí zatím počkat. Pro posilu těla a ducha se občas účastním triatlonu, prozatím jen o objemu 750m-20km-5km. Ale v lednu 2014 bych ráda startovala i v polovičním ironmanu (1900m-90km-21km).“