Událost, na kterou se člověk jako já v podstatě ani moc netěší. Běhání je fajn, ale proč kvůli němu jezdit přes půlku republiky? Proč kvůli němu vstávat v sobotu v 6:30 ráno? A proč vlastně závodit v něčem, co člověk ani tak moc rád a často nedělá?

Úkoly byly jasné: stihnout autobus, dát si kafe, cestou neusnout, nedojet až do Českého Krumlova, najít závodiště ve městě, které neznám jak svoje boty, tvářit se nadšeně a sportovně, odstartovat, neomdlít, neodbočit a držet se stále se vzdalujícího davu, všimnout si, jak daleko je cíl a pokusit se nepatrně navýšit rychlost, pokud to ještě jde (diváci to mají celkem rádi a dávají to najevo hlasitým pokřikováním a potleskem), nebýt zklamaný z výsledku a uvědomit si limity, které člověk netrénující může mít. Opravdu může! Nebo to aspoň tvrdí…

Závodiště jsem pomocí své věrné kamarádky a její téměř přesné GPS navigace našla… Pomalu jsme se blížily k onu startovišti a už cestou z nádraží se mi na obličej nenápadně vkrádalo cosi jako úsměv, dobrý pocit, úleva, že polovinu cílů jsem v podstatě bez problémů splnila. Blížilo se něco, co si pamatuji z loňských závodů RunTour: skvělá atmosféra, příjemní lidé, žádné fronty na WC, žádné fronty v šatně, žádné fronty na klobásy. Ano, každý normální člověk, který nedělá sport vrcholově, má před závodem chuť na klobásu. A ty známé tváře! Lidé se stejným počtem (ne)naběhaných kilometrů jako já. Dokonce se našli i tací, kteří kvůli závodu vstávali dřív než já. A dokonce se našli i tací, kteří nikdy předtím nezávodili.

Během několika vteřin jsem neměla nejmenší problém tvářit se nadšeně, sportovně a dokonce se na závod těšit. Opět se těšit na moment, kdy budu stát s dalšími závodníky na startu a opravdu odstartuji. Kdy se drze protlačím do předních řad mezi profíky běžce. Kdy stejně jako minulý rok vystartuji s takovým nasazením, že mi po sto metrech nohy budou pracovat jen silou vůle. Těšit se na moment, kdy se během závodu budou střídat pocity štěstí a endorfiny potečou proudem a kdy budu mít chuť zkolabovat, umřít, položit za závod život.

No, takhle horký to zase nebývá. Ale i tak se zkrátka těšit na to, co na závodech RunTour zažívám, co mě baví, co mi dává pocit štěstí, co by měl každý běžecký závod člověku dát, ať už je zkušený nebo nadšený, ať už má naběháno 100 nebo 10 kilometrů. Závod tedy proběhl tak, jak jsem očekávala. Byl skvělý. Dokonce jsem si troufla i na onen sprint v cílové rovince. Sice jsem soupeřku, kterou jsem do zrychlení pár metrů před cílem tak trochu zmanipulovala, nepředběhla, ale to jen kvůli tomu, že jsem si spletla cíl a naplno proběhla nafukovací bránou, za kterou se tyčila jiná, podobná, ovšem ta cílová.

Život se ale samozřejmě nemazlí, tudíž ne každý cíl byl splněn dle mých očekávání. Byl to právě poslední cíl, tedy nebýt zklamaná z výsledku, z pořadí a z času. Zklamaná jsem samozřejmě byla, protože když jsem si zpětně uvědomila, kolik energie jsem do závodu dala, a přesto to nestačilo na osobní rekord, cítila jsem se podvedená. V jednu chvíli jsem dokonce chtěla dojít reklamovat čip. Vzápětí jsem si však uvědomila to, co si člověk přirozeně lačný po úspěchu musí uvědomit, že nejen na Runtour, ale i na světě nejsem proto, abych vyhrávala. No, dobře, primární poslání závodů bývá ukázat a ocenit ty nejlepší. RunTour se ale snaží oceňovat a motivovat i ty, kteří se pro vítězství a závodění zkrátka nenarodili. Chtějí ale být u toho, chtějí si to zkusit, chtějí to zažít, chtějí se s každým dalším závodem seriálu zlepšovat a časem třeba i vyhrát. Třeba. Nebo taky ne. Je to jen na nich.

Za závodů jsem tedy odjela jako namotivovaná běžkyně, která bude určitě do dalších závodů pilně trénovat, aby byla lepší a rychlejší. Ha ha, jasně… Vedle toho jsem ale odjela hlavně jako člověk se skvělým zážitkem, s krásnou medailí (všichni účastníci závodu dostali medaili), a s přesvědčením, že závody Runtour jsou příjemnou součástí každého člověka, který si rád občas popoběhne, dokáže si závody užít v rozumně přelidněném prostředí, má radost nejen z výkonu svého, ale i ostatních, kterým s radostí zatleská a v cíli ho podpoří.