Prázdniny na mně zanechaly své následky. Občas lehký nesoustředěný výklus s domácím mazlíčkem, který má ve své genetické výbavě jiné přednosti než vytrvalostní běh. Občas lehčí individuální posilování, které se řídí heslem, když už nemůžeš, tak necvič. Občas mírný dvouminutový strečink, aby se neřeklo.

Co si budeme povídat, ideální období na plnění tréninkové plánu to rozhodně není. I tak jsem se na další závod RunTour z jakéhosi záhadného důvodu těšila. Možná právě proto, že jsem netrénovala, jsem od závodu nečekala zázraky.

Přesto přišly. Nenápadně a nečekaně. Potají. A můj obyčejný mechanický běh se změnil možná v až metafyzický zážitek. Zazněl výstřel a já vyběhla svým neobvykle uvolněným tempem. Byla to nádhera. Žádný spěch. Dýchala jsem pravidelně a zhluboka. Po uběhnutých třech kilometrech jsem se na trati nejednou ocitla sama. Sólokapr. Sto metrů přede mnou nikdo. Sto metrů za mnou nikdo. Byla to nádhera, ale něco tomu chybělo. Parťák, soupeř, tahoun, konkurence. Všude kolem jen beton, skleněné budovy, rovná nudná trať.

V tu chvíli to přišlo. Lépe řečeno přiběhlo. Mladík, odhaduji tak deset až jedenáct let starý, se zařadil do levého běžeckého pruhu těsně vedle mě. Naladil se na moje tempo, na můj krok. Běželi jsme vedle sebe a dýchali. Zvláštní splynutí, pomyslela jsem si. Vzájemná podpora beze slov. Ani jeden jsme nezrychlili. Ani jeden jsme nezpomalili. Ani jeden jsme na sebe nepohlédli.

Po dvou stech metrech se mladík odpojil. Asi se mnou ztratil spojení, pomyslela jsem si… No, spíš jsem funěla moc nahlas, řachla jsem sebou zpátky na zem. Do hlavy se mi opět začaly vkrádat přízemní, běžné a obyčejně nudné běžecké myšlenky. Už nemůžu. Nevzdávej to! Už jen dva kilometry. Chce se mi čůrat. Chce se mi kakat. Nechce se mi běhat. Bla bla bla…

V tu chvíli se však vedle mě objevil stařík v čelence a žlutém tílku. Naladil se na moje tempo, na můj krok. Bylo to nádherné. Ani jednou jsme se na sebe nepodívali, jen jsme oba intenzivně vnímali vzájemné fyzično. Bez pohledu, beze slov. Běželi jsme spolu asi 200 metrů. Mé nohy najednou zrychlily a já se odpojila. Nechápala jsem proč a dosud jsem na to nepřišla. Pomalu jsem se blížila k cíli. Prachsprostě sama a obyčejně jsem doběhla do cíle. Po několika minutách jsem si uvědomila, že to bylo pravděpodobně zatím mých nejnaplněnějších 400 běžeckých metrů v životě.

Možná to bylo nějaké znamení. Možná se nic zvláštního nestalo. Možná se můj mozek prostě jen přehodil do jiné dimenze a běžného soupeře vnímal jako cosi nadpřirozeného. Tak či onak, bylo to příjemné a budu si to ještě dlouho pamatovat. A asi mě to naučilo jednu důležitou věc: je dobré a dokonce snad nezbytné dělat z věcí obyčejných a běžných něco netradičního, zázračného, nepochopitelného. Někdy to udělá mozek za nás. Někdy se tomu mozek brání. Můj mozek se tomu tentokrát nebránil a jak to dopadlo?

Z RunTour odjíždím jako příjemně poznamenaná bytost, která věří na zázraky! Lidská bytost, která si uvědomila, že stejně jako je důležitá racionalita je nezbytná i iracionalita. Při běhu i v životě.

A stejně jako je důležitá vlastní hlava, vlastní tělo, vlastní přítomnost, je důležitá hlava, tělo a přítomnost ostatních. Na trati i v životě. Každá individualita, každý běžec potřebuje kolem sebe smečku, partu, konkurenci. A každá individualita, každý běžec musí být tak trochu blázen. Viď, Zdeňko! :)