Jako malá – někdy v období prvního stupně základní školy – jsem své sportovní nadání poděděné pravděpodobně po svém otci uplatňovala na nejrůznějších soutěžích, závodech, školních olympiádách a podobně. Běh mi nebyl vzdálený. Naopak. Ve sprintu na 60 metrů jsem patřila mezi ty lepší. Běhy na 800 metrů pak byly mojí silnou stránkou.

Kdesi na střední škole, na gymnáziu se tato schopnost začala pomalu vytrácet a já jsem se “dopracovala” k onomu povinnému kilometr a půl dlouhému pochodu. Běh jsem ze srdce nenáviděla. Toto středoškolské období temna způsobilo, že jsem svůj volný čas přestala trávit jakkoli náročně, především pak fyzicky náročně. Ani na těch nejnižších okresních přeborech mě po dlouhá léta nikdo neviděl závodit a má postava celkem slušně a bujně kypěla.

Širších stehen, objemnějších boků a především ztrácející se fyzičky jsem si povšimla v prvním roce studia na vyšší odborné škole. Tehdy mě oslovil můj kamarád, zda bych nechtěla vyzkoušet sportovní šerm šavlí. Sice jsem si pod tím nedokázala nic konkrétního představit, ale radostně jsem přikývla a vydala se do boje. Po prvním tréninku mi bohužel došlo, že pro takovýto sport je dobré mít po ruce nejen fyzičku (alespoň v jakémsi „udržovaném“ stavu), ale také něco málo v hlavě…

Abych příběh zkrátila, po třech letech úpěnlivého… no dobře, dejme tomu… trénování šermířských taktik a práce se zbraní přišla kamarádka, řekla mi o RunTour a bylo vymalováno.

Dnes se cítím skvěle! Mám fyzičku, stehna se mi zúžila, boky se mi pomalu, ale jistě zmenšují a já se snažím dělat pořádně sport, který je mi bližší. Ano, jsem součástí davu, obřího stáda, které se běhu věnuje a stále více se rozrůstá. S mojí vyhraněnou, okrajovou, alternativní, minoritní povahou je to sice trochu podraz, ale já se opravdu snažila šermovat! Opravdu! Teď se snažím běhat. Rozvíjím a zlepšuji něco, co je v mých silách, co mě těší a co mě naplňuje.

A asi to funguje! Víra v něco, v čem se člověk najde, co mu jde. V sobotu jsem si zaběhla svůj osobní rekord. Pětikilometrovou trať jsem s naprostým fyzickým i psychický vyčerpáním a umírajícím výrazem ve tváři doběhla za 24 minut a 40 sekund.

Dovedete si představit, jak dlouho bych tuto vzdálenost běžela za svých studiích na střední škole?!? Já si to představovat ani nechci, pravděpodobně bych ještě dnes dobíhala poslední metry. Možná to bude těmi stehny, možná to bude tou vírou. Jisté je však to, že každý další závod na RunTour mě posouvá dál, zvyšuje mé limity, přináší mi skvělý pocit a hladí moje ego. Hladí moje ego, ale ještě více moji duši. Mám dobrý pocit ze sebe sama. A to mě motivuje!

Samozřejmě, mít vedle sebe na startu hvězdu večerního zpravodajství TV Nova je lákadlem, a pokud to zrovna není Ema Smetana s plným talířem řízků a okurek, jde určitě o příjemnou záležitost. Ale proč? Osobní postoj, výkon ani náladu mi to nijak zásadně nezlepší. Leda, že by vedle mě postavili organizátoři Johnyho Deppa, co? No nic, jdu si radši zaběhat!

Pozn. red.: Zdeňka se rozhodla objet celou letošní RunTour a přinášet své dojmy a postřehy nejen o tomto seriálu, ale i svém vztahu k běhání.