Praha. Město pyšnící se nejenom sto věžemi, ale i krásnými místy, kde je více zeleně než betonu, více češtiny než ruštiny, více čistého vzduchu než smogu. Ladronka je možná jedním z těch míst. Možná proto, že tam jezdím, jen když se konají závody RunTour.

Letos jsem jela na pražskou trať s pocitem, že už nemám co ztratit: Osobní rekord se svou (ne)morálkou jen tak nezdolám, RunTour masterem se kvůli dvěma vynechaným závodům nestanu, v Praze žiji odjakživa, takže pravděpodobnost, že bych se ztratila já sama, je nepravděpodobná. Paráda, takže proč sem vlastně jezdit?

Důvody, a že byly nakonec více než pozitivní, se ukázaly hned vzápětí:

• odpoledne strávené s anglicky mluvícím kamarádem, se kterým jsem se o svou chabou angličtinu tentokrát podělila víc, než je úplně známo a zdrávo;
• zjištění, že díky změřeným výsledkům v disciplínách doprovodného programu jako jsou: dosah rukama v sedu s nataženýma nohama, člunkový běh a skok z místa, jsem na tom fyzicky v podstatě stejně jako krasobruslař Tomáš Verner;
• ochutnávka výborného marcipánového narozeninového dortu nejmladšího báječného RunTour mastera Tobíka Berga;
• a výhra kompresních návleků v tombole – k tomu bych ráda dodala, že jsem během vyhlášení SVÉHO výherního čísla byla myšlenkami mimo Ladronku, tudíž jsem si výhru vychutnala pouze decentně, nikoli do syta – k tomu bych ale ráda dodala, že ačkoli jsem si ji vychutnala jen decentně, i tak jsem z ní měla dost velkou radost – k tomu bych ráda dodala, že velkou radost jsem z ní měla právě proto, že nešlo o kuchařku pana Babici – a k tomu bych ještě ráda dodala, že co se výher v tombole týče, už nikdy nebudu pesimistka, protože se to opravdu může stát i mně.

No a co dodat k celému seriálu RunTour? Byl to příjemný rok, příjemná místa, příjemní lidé, příjemné zážitky, příjemně strávený čas… Pro příště bych asi nic neměnila. Fakt! Jo, i když vlastně jo: mohla bych začít konečně pořádně běhat. :)