Za m?síc se b?želo další kolo v Dob?íši. Mezi tím už jsem piln? trénoval v oddíle a když jsme dorazili na místo a shlédli se Standou, mým oddílovým druhem, další uchaze?e o pomyslný tr?n, konstatovali jsme, že to bude brnka?ka a že si to v cíli rozdáme mezi sebou, kdo bude teda tím králem. Souboj o království jsme svedli, ale o to Pyrrhovo. P?ed cílem jsem mu ješt? neúmysln? podrazil nohy, takže nakonec ten tr?n získal on, ale já si odnesl do života velmi cennou zkušenost, že se nevyplatí nikoho a nic podce?ovat.

Moje sebev?domí sice „trošku“ utrp?lo, ale protože jsem byl od p?írody vytrvalý, tak jsem to, co mi jinde chyb?lo, nahrazoval tím, že jsem šel tak dlouho za svým, až jsem si to vydobyl.

Možná ale, že po?átky mého b?hání, tedy spíše mého chození, mají za?átek o mnoho let d?íve, tedy n?kdy v roce 1961. To jsem s rodi?i pobýval ješt? jako p?edškolá?ek ve Snin? – m?ste?ku na samém východním cípu Slovenska. By? ?eské dítko, chodil jsem tu do školky. No a protože se mi tam nelíbilo, tak jsem se jednoho dne po dopolední sva?ince sebral a nikým nepozorován vypadl do p?írody. Kousek za m?ste?kem tekla ?eka, p?ebrodil jsem ji a šel, jak se tu ?íkalo, do hory. Tedy do zalesn?ných kopc?. Užil si krásný den a ve?er se celý nabitý dojmy a energií vrátil dom?.

Už na ulici jsem si všiml velkého zájmu ostatních lidi?ek o mou osobu. Až doma, když jsem jich nejd?íve pár schytal, jsem zjistil, že už po mn? celé odpoledne všichni pátrají, a že už si mysleli, že jsem se utopil, protože naposledy mn? n?kdo spat?il u ?eky. To, že by šestiletý špunt ?eku p?ebrodil a šel se „kochat“, tehdy nikoho nenapadlo.

Takže to jsou nebo byly mé b?žecké, chcete-li chodecké, za?átky.

Pravdou je, že jsem m?l v život? vždy velké št?stí. Za št?stí totiž dnes považuji i to, že na krajském atletickém svazu n?jak nepost?ehli, že už mám vojenský v?k a do výb?ru do Dukly mne doporu?ili až ve chvíli, kdy jsem skoro rukoval. Díky tomu m? nikdo nezni?il a já si mohu radosti z b?hu a b?hání užívat i dneska.

M?l jsem št?stí i na trenéry. První, Ji?í Babuška, byl vyslovený talent na žá?ky, spíše ješt? na ty mladší. P?ipravoval pro nás nejr?zn?jší hry, takže jsme si vždy tréninky moc užívali. Bohužel vzhledem k tomu, že už neznal p?íliš metodiku, jak pracovat s trošku odrostlejšími d?tmi, jsem záhy po?al poci?ovat, že stagnuji a za?al jsem si informace o tom, jak a co trénovat, vyhledávat sám. Díky tomu jsem ud?lal také spoustu chyb, na nichž jsem se vyu?il, ale i nau?il, a díky nimž m? b?hání baví dodnes.

Druhým mým trenérem byl Petr Bláha v Bohemians Praha. Petr byl reprezentant v b?hu na 800 a 1500 m a um?l. Díky jemu jsem pochopil, o ?em že to b?žecký trénink je. Petr byl taky trenér, který nikdy nikoho neodmítl, když za ním p?išel, zda by ho trénoval. Prost? ho za?adil do své skupiny, vzal ho jako kamaráda, ale je taky fakt, že jeho tréninky dost bolely. Dokázal z nás ale kolikrát dostat víc, než jsme v?bec mysleli, že jsme schopni. Nebylo jeho chybou, že jsme byli ješt? s Honzou Vladykou a Vlá?ou ?erným spíše tréninkové typy, tedy b?žci, kte?í se dokázali odrovnat v tréninku, snažíc si do poslední chvíle p?ed závody dokázat, jakou mají formu. Díky tomu m?žu dneska tak dob?e radit :).

Protože byl Petr ale odborník spíše na st?ední trat? a ješt? na b?hy do 10 km, tak s tím, jak jsem postupn? za?al prodlužovat délku svých závodních tratí, jsem za?al op?t shán?t informace o tréninku na maraton a ultramaraton, kde se dalo. Tedy shán?t. T?ch informací v letech p?ed rokem 1989 moc nebylo a když, tak si je trené?i syslili pro sebe a tak jsem zase za?al se svou oblíbenou metodou pokus? a omyl?.

Jak vidíte, šel jsem si celý sv?j b?žecký život tvrdošíjn? za svým. Díky tomu jsem si ale také mnohokrát natloukl a dá b?h, ješt? mockrát natlu?u.

Ale co! Hlavní je, že po?ád b?žím!