Radko, před rokem zemřel manažer českých běžců Bohdan Müller, který i tobě zajišťoval starty v zahraničí. Ty závodíš v cizině dál, teď naposledy v Kuvajtu.

„Loni po závodě v nizozemském Apeldoornu mě oslovil jistý Holanďan, díky kterému jsem pak startovala i v Belfastu a v holandském Drenthe. Nabízel mi i závod ve francouzském Mende, kde ale máme my Češi už své kontakty a s organizátory komunikujeme napřímo. O maratonu v Kuvajtu mi řekl narychlo na konci prosince a já jej nejdřív odmítla.“

Kdo je ten muž? Nějaký manažer běžců?

„Přesně nevím. Vím jen, že má na starosti minimálně jednoho dalšího běžce. Většinou mi domluví start na závodě a případně vyřídí další praktické záležitosti kolem cesty a ubytování. Také jsme dohodnuti na podílu z mých výher, podobně jako dřív s panem Müllerem.“

Jak to proběhlo tentokrát, v malé monarchii u Perského zálivu?

„Původně jsem jet nechtěla, zdálo se mi, že pro mě samotnou bez znalosti angličtiny by to byla docela riskantní cesta. Ale pak jsem si to rozmyslela, organizátoři totiž vypsali nebývale vysoké prize money a konkurence nebyla vloni při prvním ročníku závodu velká. Letenku a ubytování jsem si ale musela zařídit na poslední chvíli sama a nestihla jsem ani získat zvací dopis, dali mi ho se štěstím až tam na letišti. Pak následovaly různé potíže se zavřenými směnárnami, problém s domluveným hotelem, kde mě nechtěli ubytovat, i s registrací před závodem, kde o mně vůbec nevěděli a přihláška na místě už nebyla možná. Zachránila mě bývalá atletka Renata Hoppová, Češka žijící 13 let v Kuvajtu, která závod také běžela a start mi vyjednala.“

Jak se ti po tom všem běželo?

„Na start jsem přišla po tom všem už naprosto vysmátá, ani jsem se moc nerozcvičovala. Ale běželo se mi pěkně, bylo příjemných 18 stupňů s mírným větříkem, který foukal střídavě proti nebo do zad. Trať vedla podél pobřeží ve dvou kolech, neměla jsem ani žádnou krizi a v klidu jsem si hlídala soupeřky. Vše tedy nakonec dobře dopadlo.“

Nedala jsi jim šanci a vyhrála v čase 2:50:58.

„Ano, v cíli jsem byla za hvězdu a všichni se se mnou chtěli fotit. Na vyhlášení jsem dostala oproti původně ohlášené hotovosti šek na 10 000 dolarů, ovšem vypsán byl v místní měně. Opět jsem tedy řešila problém se zavřenou bankou a hrozilo, že si do Prahy přivezu nevyplacený cár papíru. Ale nakonec se mi podařilo místní lidi přemluvit a peníze získat.“

Taková výhra je na české běžecké poměry úplná fantazie! Více vyhrála patrně jen Zuzana Kocumová loni v USA při Spartan Race (15 000 dolarů). Jak s penězi naložíš?

„Dobře se to sešlo, takové peníze opravdu nejsou pro běžce obvyklé, Kuvajt je prostě bohatá země. A o závodě se ještě mezi elitními běžci asi zatím moc neví, to se zřejmě brzy změní. Nekoupím si nic konkrétního, naší rodině se výhra prostě hodí. Nebudeme třeba už tolik řešit náklady na rodinnou dovolenou.“

Co dalšího plánuješ letos? Budeš zase závodit na maratonech?

„Za týden jedeme do Apeldoornu a jinak se chystám víceméně kopírovat loňský rok. Minulá sestava závodů se mi osvědčila, mé výkony byly dost vyrovnané a možná zkusím i něco nového. Nečekám, že se budu ještě zrychlovat. Pro mě je vždy úspěch běžet desítku pod 40 minut a maraton pod tři hodiny.“