V závěru říjnového MS už na tobě byla patrná velká vyčerpanost. Máš představu, kolik závodů OCR jsi letos dala? Kolik z nich je možné dát podle tebe naplno?

„Kolik celkem? No… Nevím. Ale myslím, že docela dost. Už jsem se naučila chodit závody i tréninkově. To úplně neznamená, že by ses při závodu nějak výrazně méně trápila, ale spíš je to o pohodě před závodem. Neladit na něj formu, ale vzít ho jako trénink na maximum, ale bez psychického opotřebování. Opravdu na maximum jsem schopná dát tak jeden závodní víkend za dva měsíce. Můžu říct, že po sérii v září a říjnu se cítím řádně vyšťavená a opotřebovaná. Tři víkendy během šesti týdnů mi daly opravdu zabrat.“

Z tvého profilu může člověk nabýt dojmu, že kam v Česku přijdeš, tam bereš zlato. Co stojí za tvými úspěchy? A baví tě ještě ta vítězství?

„Baví! (smích) A co stojí za úspěchem? Asi geny. Od malička neustálý pohyb v mnoha různých podobách, pak cca pět let poctivého tréninku v lyžařské reprezentaci. Stálá radost z učení se novým věcem, potřeba bytí venku a to ideálně aktivně. Opravdu seriózního tréninku mám určitě méně než ostatní, ale celkově pohybu mám naopak ve svém životě víc než dost a v kombinaci s laťkou, kterou jsem si nastavila v době několikaleté poctivé přípravy, to naštěstí stačí. A složení tréninku? Běh, kolo, plavání, kajak, lezení po skalách, všeobecné posilování, „visení“ na všemožných hrazdách… V zimě pak samozřejmě a především běh na lyžích.“

Které překážky jsou pro tebe nejtěžší?

„Asi ty, kde je potřeba hodně dynamický rozběh a odraz. Ty prostě nemám, nebylo mi dáno. Potom jsou obecně pro většinu závodníků z Čech složité překážky, kde je kombinace lan, kruhů, hrazd a tyčí… Jsme schopni je zvládat, ale ne v takové rychlosti jako závodníci ze zemí, kde už jsou běžnou věcí speciální tělocvičny, kde tyto „opičárny“ mohou trénovat celé dny.“

Hodně lidí ti vyčítalo, že kvůli svým sportovním aktivitám se dostatečně nevěnuješ své komunální práci. Jak to vidíš ty? Jak dělíš svůj soukromý a politický život? Dá se zvládnout obojí?

„Dá. Samozřejmě, pokud bych byla v uvolněné funkci, tzn. politika by byla mou prací na plný úvazek, bylo by to výrazně složitější, možná dokonce nemožné. Ale osobně se naopak nechci dostat do stavu, že politika bude mým jediným zdrojem obživy. Z toho pak vznikají ty smutné případy, kdy je někdo schopen zvednout ruku pro cokoliv jen proto, aby se ve svojí funkci udržel. Sport mi v tomto dává svobodu, nejsem na penězích z politiky závislá. Ano, je logické, že to se mnohým nelíbí. Nezávislý člověk je špatně řiditelný…“

Většina vrcholových sportovců má svého manažera. Máš ty někoho, kdo ti pomáhá vybírat závody a komunikuje s partnery, nebo si na to vystačíš sama?

„Ne, nikdo mi v tom nepomáhá. Na plánování závodů bych ani nechtěla. Mé plánování je často na poslední chvíli dle pocitů a chuti. Co se týče sponzorství, tam by pro mě určitě bylo lepší s někým spolupracovat, protože nabízet sebe samu prostě neumím. Na druhou stranu být sám sobě pánem má tu výhodu, že nikomu nic nedlužíte a skutečně můžete dělat to, na co máte energii a do čeho se vám chce.“

Víš už, na které závody příštího roku se budeš chystat? Vrátíš světový titul zase do Čech?

„Popravdě nevím. Po této sezoně a hlavně jejím konci jsem hodně unavená. V zimě si pár závodů odjedu, ale třeba v létě nebudu závodit vůbec. Kdo ví. Konec konců – stejně pána Boha nejvíc rozesmějeme, když mu sdělíme své plány.“ (úsměv)

Pozn.red.: Velký rozhovor se Zuzanou Kocumovou a Tomášem Tvrdíkem naleznete v připravovaném čísle Běhej, které vyjde 23. listopadu.