Letošní sezona se ti opravdu povedla. Gratulace! Kterého umístění si nejvíce ceníš a proč?

„Díky! Nejvíce si cením osmého místa na MS v ultratrailu v Itálii, kde byla solidní konkurence a kde jsme se i jako Češi rozhodně neztratili. Máš asi pravdu, celkově to byla pro mě povedená sezona. Podzimní Evropský šampionát ve Sky Classic ve Španělsku byl taky super. A co se týká českých závodů, to bylo hlavně vítězství na MČR ve Skymaratonu na Perunu a posunutí časů na mých oblíbených závodech typu Valašský Hrb, Hostýnská osma nebo Brněnský masakr. To vše beru jako velké povzbuzení do dalšího tréninku.“

Letošní výkony zejména na dlouhých až ultra distancích jasně ukázaly, jak jsi na tom. Běhal jsi traily vždy, nebo jen silnici? Co se změnilo?

„Trailové závody běhám od začátku a k ultra jsem se dostal před čtyřmi roky, kdy jsem si vyzkoušel něco „delšího“ na Brněnském masakru. Ten závod mě nijak neodpravil a celkem mě to chytlo. Postupně jsem zařazoval více dlouhých závodů až do letošní podoby, kdy už by se dalo říct, že běhám ultra. Každopádně stále jsou to jenom taková „mini“ ultra, běh delší než 70 km jsem ještě nešel. Co se týká silničních závodů, kromě vynechání letošního maratonu ze zdravotních důvodů se stále snažím odběhat svoji klasiku i na silnici, zejména v podobě kratších závodů. Takže bych neřekl, že se něco výrazně změnilo, jenom se trochu víc přesunuji k delším závodům, je mi příjemnější běhat v terénu než na silnici.“

Pokud bys měl srovnat tuzemské závody s těmi zahraničními, v čem vidíš hlavní rozdíly?

„Co se týká trailových závodů, zde až tak velký rozdíl nevidím. Máme zde spousty krásných závodů. Samozřejmě největší rozdíl je v horách, které nemáme. Když pojedu na ultra nebo sky do zemí s horami, tak jsou ty závody hlavně technicky někde jinde, s čímž souvisí náročnost jak převýšením, tak i nadmořskou výškou. Takže jestli chce člověk zažít opravdové sky, musí vyrazit do ciziny. Ale jak říkám, i v Česku je spousta krásných a náročných trailových závodů, které si užije každý.“

Máš pravdu, nadmořská výška dokáže dělat divy. Lze tedy vůbec v našich poměrech natrénovat na takové závody do té míry, že běžec může uvažovat o kvalitním umístění?

„Musíme si říct, co je kvalitní umístění, jestli se bavíme například o top 10, tak určitě ano. To potvrzuje i mnoho českých závodníků a závodnic. Ale je zde zase to „ale“, protože když vyrazím například na opravdu technický závod typu Tromsø Skyrace, tak jestli se v tom terénu nepohybuji často, tak moc šancí nemám. A můžu být sebesilnější běžec. Každopádně je to i tak zábava, která prostě chytne a nepustí.“

Zábava to teda je, pokud tomu člověk věnuje dostatečně kvalitní přípravu. Řekl bys, že hlavní je mít v nohách objemy (jak vzdálenostní, tak převýšení), nebo stačí v kopcích trénovat na pocit?

„Objemy na ultra závody člověk prostě mít musí a něco v kopcích naběháno asi taky. Já ale zrovna nejsem ten typ, co trénuje jenom v kopcích, abych měl velké převýšení, ale hlavně běhám ve zvlněném terénu. Fartleky a intervaly zařazuji taky, ale tyhle typy tréninku beru spíše pro rychlejší typy závodů. Myslím si, že pro ultra závody zase až tak důležité nejsou. Na druhou stranu, všechno je se vším propojené a všechno pomůže k celkovému dobrému výsledku. Něco asi méně, něco více, ale na to si každý běžec musí přijít sám. A co se týče volných běhů, ty jsou pro jakýkoliv typ závodů s kvalitním umístěním naprosto klíčové.“

Faktem je, že příprava je klíčová. Trénoval tě někdy někdo? Co si o běhání pod dozorem trenéra myslíš?

„Trenéra jsem nikdy neměl a takhle mi to vyhovuje. Mám rodinu a chodím normálně do práce a tohle je čistě můj koníček, takže si to dělám po svém a nemusím se stresovat, že něco někde nestíhám, nebo že jsem neodtrénoval, co jsem měl. Každopádně každý jsme jiný a pro mnohé je určitě lepší a jednodušší běhat pod dozorem někoho zkušeného. Ten jim poradí, co a jak.“

Zařazuješ i dny volna?

„Jasně, že mám volné dny. Řekl bych, že oproti ostatním, co ultra běhají častěji, jich mám více. Hodně se snažím kompenzovat zatížení z běhu kolem a plaváním, abych odlehčil nohám a abych mohl běhat, co to jen půjde. Takže úplně volných dnů bez nějaké fyzické aktivity v roce asi moc nemám, ale určitě se v roce najde hodně dnů bez běhu. A na pocit běhám kromě specifických tréninků vlastně všechno.“

Klasická otázka – co strava a regenerace?

„Stravu nijak moc neřeším. Musím jíst hodně, abych stále vypadal jako člověk. Více než předtím se snažím jíst hodně zeleniny a ovoce a také se snažím jíst hodně rozmanitě. Ale jinak kačenu se zelím si dám vždycky rád a necítím žádné výčitky svědomí. Zatím mi to docela běhá a hlavně je běh mým koníčkem, který mě má bavit a ne otravovat, takže proto to nijak zásadně neřeším. Regeneruji plaváním, kolem, strečinkem a pivem k tomu.“

A ty teda tréninku věnuješ kolik času? Jde to se vším skloubit?

„Všechno jde, když se chce a když to baví. U mě to dělá v průměru nějakých 12 hodin týdně, což zahrnuje hlavně běhy a jízdy na kole do a z práce, takže hodně času z toho ještě ušetřím pro sebe.“

Pro některé je představa zaběhnutí klasického silničního maratonu martyriem, ale v horském nevidí problém…

„Pro mě je asi lehčí zaběhnout horský maraton, protože tam se moc tempo hlídat nedá, člověk běží s větší rezervou a na pocit. Z kopce si oddechne a není pořád ve stejném zatížení jako na silnici. Na silnici máš vypočítané tempo, které záleží na tom, co bys chtěl zaběhnout za vysněný čas. A tady musíš mít buď trenéra, který ti s tím poradí, nebo se dobře znát, protože jinak máš ke konci velký problém vůbec doběhnout. Takže silniční maraton je asi v tomhle těžší, plus psychicky taky náročnější. Ale každý to bude mít trochu jinak a každému bude sedět něco jiného.“

Když jsme u té silnice, řekl bys, že to, co sis na ní vybudoval – rychlost a výbušnost – plně uplatňuješ během trailových závodů?

„Určitě je rychlost důležitá i v ultra. Když máš rychlostní rezervu, v běhatelných pasážích nemusíš tolik tlačit na pilu. Za minimální ztrátu energie získáš hodně času. A nemusí to být pasáže po silnici, hodně trailů vede po cestách a cestičkách, kde se dá běžet jako na silnici a tam se uplatní technika běhu, kterou v kopcích nenatrénuješ. Takže ano, tam kde se dá rychle běžet, myslím, že získávám.“

Myslíš, že vděčíš svým výsledkům genetice, nebo tréninkům? Lze vůbec o genetice hovořit jako o něčem, co běžec dostane do vínku?

„Takhle o tom nepřemýšlím, ale určitě nějaké předpoklady mám. Hlavně si ale myslím, že nejdůležitější je dlouhodobý trénink. Tím chci říct, že přestože závodně běhám zhruba šest let, tak sportuji de facto od malička. Dlouhodobé trénování těla a postupné zatěžování je klíčové. V dnešní uspěchané době, kdy je běhání módní záležitostí, k tomu někteří i takto přistupují. Když se ale nedostaví výsledek okamžitě, tak „to“ nemají dáno geneticky. Ale běh je vytrvalostní sport, není to otázkou roku, ale roků! Na druhou stranu je dobře, že lidi sportují, ať už je to z jakéhokoliv důvodu.“

Pokud bys mohl srovnat naši běžeckou elitu s tou světovou, v čem vidíš hlavní rozdíly?

„Asi v možnostech tréninku. A to jak zajištěním, tak hlavně terénem, ve kterém trénují. Když vezmeme například Radka Brunnera, tak to, co dokázal na Spartathlonu je úžasné, takže výborné ultraběžce máme. Ale jak přijde technický terén, zde máme oproti ostatním velkou nevýhodu, protože nemáme hory s velkou nadmořskou výškou. Prostě v takto technickém terénu a v takových nadmořských výškách je potřeba se pohybovat, aby v nich mohl člověk i kvalitně závodit.“

Co tvé běžecké plány a sny?

„Takovým mým snem, tam někde v hlavě, je UTMB, ale to je reálně někdy za 3 – 5 let, ale také možná nikdy. V příští sezoně bych chtěl běžet silniční maraton na čas a potom se zúčastnit dvou MS, jestli se mi bude dařit a jestli budu nominován. Jedno je MS v ultratrailu ve Španělsku na začátku května a druhé MS v běhu do vrchu „long distance“ v Polsku. Zbytek sezony zatím naplánovaný nemám, uvidíme, co přijde a na co bude chuť.“