Musíte se hýbat, sportujte pro zdraví, běhejte, choďte… Kde je ta hranice, kdy se z koníčku a péče o zdraví stává patologie?

„Ono to neustálé všudypřítomné tvrzení a všeobecné mínění, že je pohyb zdravý, je právě to záludné. Když je něco zdravé, tak si tím přece nemůžeme ublížit. Je to podobné jako s léky – co léčí, musí být zdravé a nemůže to uškodit. Obojí je přitom otázkou správné míry. Závislost na pohybu patří mezi mnoho dalších podobných psychických závislostí jako například gambling, závislost na sociálních sítích a podobně. Jsou charakterizovány v první řadě vysokou mírou takzvaného bažení, tedy nutkavé potřeby určitou činnost vykonávat. Tahle potřeba vytěsňuje jiné myšlenky do té míry, že výrazně omezují život závislého a více či méně ho poškozují. Typicky se také vytrácí původní cíl pohybové aktivity, tedy například dobrý sportovní výsledek, zlepšení a udržení zdravotního stavu nebo třeba snížení váhy. Cílem se stává samo vykonávání aktivity a pocity z toho plynoucí.“

Existuje podobnost mezi závislostí třeba na alkoholu a závislostí na pohybu?

„Určitě, všechny závislosti jsou si vlastně podobné. Dokonce si myslím, že každý máme “receptor”, dispozici pro nějaký druh závislosti. Závislosti na něčem, co naplňuje nějakou naší vnitřní potřebu, tiší nějakou hlubokou psychickou bolest, tak jako opiát tiší bolest fyzickou. Vždycky si vzpomenu na Jaromíra Nohavicu ve filmu Rok Ďábla: “Víš, co je na chlastu to nejlepší? To ticho…” Mnoho, ne-li všichni závislí na všem možném chtějí především utišit svoje vnitřní démony – strachy, nutkavé myšlenky, traumata, pochybnosti, špatné svědomí. Monotónní činnost, navíc vyvolávající jisté nepohodlí a bolesti, tyhle duševní pochody umí na určitou dobu potlačit, dát démonům žrádlo, takže utichnou. V krátkém horizontu proto mohou být tyhle závislosti dokonce “prospěšné”, jinak by se jejich hostitel možná zhroutil. Po čase ale jejich efekt klesá, dávky se zvyšují a svého hostitele postupně ničí.“

Jak z toho ven? Je tento problém nějak medicínsky diagnostikován a řešen?

„Myslím, že zdaleka ne tolik jako jiné běžnější závislosti. Jednak přece jen život, tělo, vztahy i kapsu hostitele ničí pomaleji a méně, jednak jsou dokonce společností adorovány a podporovány. Pokud ano, pak jsou většinou řešeny na úrovni doprovodných příznaků a následků – například chronická poranění nebo únavový syndrom – anebo psychických problémů. Je paradoxní, že obojí opravdu může celou závislost pomoct vyřešit, fyzická neschopnost donutí člověka se zastavit a zamyslet se, případně vyhledat pomoc psychoterapeuta. Ten pak řeší vyvolávající psychickou příčinu, nikoliv její doprovodný jev – závislost. Je ale možné, že pokud by člověk, který by se cítil závislým na pohybu, vyhledal pomoc adiktologa, tedy odborníka na závislosti, byl by mu schopen pomoci, protože mechanismus vzniku a zásady léčby závislostí budou podobné.“

Co bys tedy poradil každému, kdo má podezření, že to s pohybem přehání?

„Už to, že ho něco takového napadlo, je začátkem úspěchu. Je těžké říct, jestli rovnou hledat nějakého adiktologa, který se obdobnými pacienty zabývá. Možná by pro začátek stačilo začít hledat skutečné kořeny své závislosti – nenaplněné potřeby a traumata v nevědomí. Jednoduše věnovat trochu té energie z pohybu sebepoznání. I když i na sebepoznávacích kurzech už existují závislosti, tak pozor! (smích)“

Setkáváš se ve své profesi s klienty, kteří řeší problém závislosti na pohybu?

„Kupodivu moc ne, anebo mě jako trenéra rychle opustí, protože je vlastně omezuji – nutím je odpočívat. Pokud jde o mojí profesi sportovního lékaře, pracujeme převážně s profesionálními sportovci a ti mají většinou vcelku zdravý odstup. Závislost na pohybu je většinou problémem amatérských závodníků, a to ještě nepříliš dobrých, protože nevede k nijak dobrým výsledkům. Výjimkou jsou některé vytrvalostní běžkyně nebo cyklistky, kde se navíc závislost na pohybu těsně pojí s poruchami příjmu potravy.“

Což se zdá úplně absurdní – člověk sportuje až do roztrhání těla a logicky by si tedy mohl dopřát víc jídla než ostatní, ale ono to bývá přesně naopak. Jaký je mechanismus spouštění příjmových poruch sportem?

„Těch mechanismů je víc. Někdy on nebo častěji ona začne běhat proto, aby hubnutí podpořila, nebo se mohla aspoň trochu najíst. Jindy zjistí, že když nejí, běhá rychleji a lépe, případně jí to poradí kolegyně z týmu, kamarádka nebo trenér. Velmi často jsou to ale dvě strany jedné mince, a to potřeby něco v tom nejistém a nahodilém světě mít naprosto pod kontrolou – sebe při běhu a svojí váhu či pocit hladu. Odolávat nepohodlným pocitům, osedlat a ovládnout je a tím i celý svět a svůj život. Někdo dokonce tvrdí, že někde na pozadí je pocit vítězství nad smrtí. Ovládl jsem tělo a potřebu jíst, dokážu nejíst a přesto neumřu, překonám svojí smrtelnost.“

Jaká je optimální cesta léčby? Stávající systém podobné pacienty obvykle léčí prostým „vykrmením“ a omezením pohybu…

„Přiznám se, že s tímhle oborem a onemocněním moc zkušeností nemám. Problém bude nejspíš v tom, že tahle nemoc má dvě úrovně – duševní a tělesnou. A duše v západní medicíně vlastně lékaři do rukou nepatří. Tohle rozdělení zavedl Descartes, když řekl, že tělo patří lékaři a duše knězi. Dnes spíše psychologovi či psychoterapeutovi. Tím sice zachránil vědeckou medicínu před vlivem tehdejších církevních autorit, zároveň tím ale znemožnil rozvoj psychosomatické medicíny, když tělo degradoval na biologický mechanismus. Veřejné zdravotnictví tedy v tomto duchu zachraňuje pouze tělo. Zachránit svoji duši a tedy sebe a vyhledat pomoc psychologa – terapeuta je většinou na každém z nemocných. Základní podmínkou je tu poznání a přijetí skutečnosti, že je moje duše opravdu poraněná, že sama porucha příjmu potravy není prvotní nemocí, ale příznakem tohoto zranění. Že ho potřebuji najít a ošetřit. Takže optimální cestou je zachránit tělo před zničením skrze lékařskou péči, abych získal čas k ošetření duše cestou psychoterapie.“