Rád lezu. Tuhle jsem zažil dosud neprožité. Zasekl jsem se asi deset metrů nad zemí a najednou jsem nemohl dál. Pod sebou jsem měl jedno postupové jištění; špatně založený vklíněnec zhruba o čtyři metry níž. Zkoušel jsem šmátrat rukama po chytech, ale přes malý převis jsem pořádně neviděl a s každým dalším pokusem jsem se vysiloval ještě víc. Cítil jsem, jak mi po čele stéká studený pot. Čím déle jsem zůstával na stejném místě, tím křečovitější byl můj úchop.

Zachvátila mě čirá hrůza. Prsty mi zbělely, jak jsem zaryl nehty do skály a nebyl jsem schopen jediného pohybu. Zůstal jsem strnulý několik desítek sekund, možná i minutu, ale přišlo mi to jako celá věčnost. Věděl jsem, že když nic neudělám, docela určitě spadnu. Ale v tu chvíli to prostě nešlo, strach byl tak veliký, že jsem zůstal přikovaný na místě a nedokázal jsem se pohnout.

Co je to strach?

Strach je přirozenou lidskou reakcí na hrozící nebezpečí. Míváme ho skoro všichni, ale u některých lidí se může stát, že si na nějaký podnět postupně přivyknou. Proto platí, že co u jednoho člověka vyvolává hrůzu, může druhého ponechat v naprostém klidu. Ale i tito zdánliví nebojsové mívají strach v jiných situacích. Existuje jediná výjimka; někteří lidé nedokáží prožívat strach kvůli tělesné nebo psychické poruše. Příkladem může být takzvaný Urbachův-Wietheho syndrom: kožní onemocnění, která mimo jiné postihuje nervovou soustavu a způsobuje úplné vymizení strachu.

Obecně rozlišujeme dva druhy strachu. Ten první, adaptivní strach, je běžnou reakcí na možnou hrozbu. Spouští odpověď známou jako „útok“ nebo „útěk“. Prožívání adaptivního strachu nás donutí napřímit veškerou svou energii na překonání překážky nebo nebezpečí a díky němu se dokážeme lépe soustředit na zvládnutí náročné situace. Tenhle nápomocný strach nás vlastně chrání, umožní nám vyváznout z nebezpečí bez úhony.

Pak tu máme druhý, nezdravý strach. Někdy se nazývá maladaptivní. Maladaptivní strach vyvolává podobnou reakci, jako strach adaptivní. Rozdíl bývá v intenzitě. Zatímco adaptivní strach nám strach pomáhá, tenhle druhý typ strachu nám spíš ubližuje. Místo toho, abychom situaci řešili, ustrneme na místě a najednou nejsme schopni ničeho kloudného. Za tímhle nezdravým strachem často vězí nějaká špatná předchozí zkušenost, trauma nebo i psychická porucha. No, a právě tenhle oslabující strach přepadl před lety mě. Jak z toho ven?

Jak překonat strach?

Existuje několik psychologických návodů ke zmírnění strachu. Na jeden jsem si tehdy na skále přišel sám, bez jakékoliv znalosti teorie. Když už to vypadalo, že docela určitě spadnu, začal jsem sám na sebe hlasitě křičet a nadávat. Tím jsem uvolnil napětí, mobilizoval jsem svou energii a nakonec jsem bez pádu dolezl k dalšímu postupovému jištění. Pojďme se ale na způsoby překonání strachu podívat víc systematicky.

Postupná příprava

Jakékoliv situace vyvolávající strach bychom měli zvládat postupně. Běžec, který se přihlásí na náročný horský ultraběh, a přitom až dosud pobíhal v Polabí, se snadno dostane do úzkých. Po psychické stránce to zvládne daleko lépe, když si horské prostředí postupně osahá. Párkrát si zajde potrénovat do Jizerek, pak se proběhne někde v Krkonoších a třeba si zkusí jeden dva závody v Tatrách nebo v Alpách, aby si na horské prostředí zvykl. Pak může vyzkoušet třeba noční horský běh a teprve potom se vydá do velehor. Strach, který při závodě zakusí, bude docela určitě menší, než bez předchozí přípravy.

Vizualizace

Vizualizace se hodně podobá předchozímu přístupu, až na to, že netřeba do hor vůbec jezdit. Stačí, když si běžec opakovaně představuje sám sebe, jak v horách řeší náročné situace. Pouhá představa sebe sama v kritické situaci působí na psychiku velmi podobně, jako kdybyste se na místě skutečně nacházeli. Samozřejmě, tenhle postup je jednodušší pod vedením psychologa, který ví, jaké podněty sportovci předkládat a kdy se má přesunout od jedné představy (vizualizace) ke druhé.

Techniky dýchání

Hluboké, kontrolované dýchání má vliv na celkové zklidnění a pomáhá při překonávání strachu. Při horském běhu už se mi stalo, že jsem se musel na chvíli zastavit, uklidnit se a prodýchat, než jsem mohl pokračovat dál. Sice jsem tehdy řešil strach až zpětně poté, co jsem měl náročnou situaci zdárně za sebou. Dýchací techniky pro překonání strachu mi tehdy dobře zafungovaly. Dýchací techniky fungují nejlépe, pokud si je osvojíte s předstihem a v klidu.

Boření navyklých vzorců

Strach se od úzkosti liší tím, že strach má vždy nějaký vnější spouštěč. Přebíhám třeba úzký chodník nad propastí, potkám na cestě divoké zvíře, nebo kousek ode mě uhodí blesk. Úzkost vzniká bez vnějšího podnětu. Oba dva stavy ovšem dokážeme hodně ovlvnit vlastními myšlenkami. Když se vám při nebezpečné situaci bude honit hlavou, že tady určitě uklouznete a spadnete, zhorší to vaše šance víc, než když si budete opakovat, že na tohle jste celý rok trénovali a máte na to. Stačí si jenom uvědomit, co se vám odehrává v mysli, a zkusit to změnit. Znovu platí, že pod vedením zkušeného psychologa se to naučíte snáz.

Řeč k sobě

Tak přesně na tohle jsem si tenkrát na skále přišel. Tím, že jsem na sebe začal mluvit, jsem se dokázal vyburcovat k akci. Jenom jsem na to šel ze špatného konce: daleko lépe než nadávky a klení funguje pozitivní samomluva. Budete-li si opakovat, „jsem připravený“, „mám na to“, „dokážu to“, „zvládnu to“, zvládnete strach daleko lépe. Jenom pozor, správné formulky si musí každý najít sám. Na každého z nás funguje něco jiného a zatímco jednomu běžci mohou tyhle formulky vyhovovat, jiný je bude mít za příliš strojené a neuvěří jim.

Teď a tady

Strach se vždycky týká budoucnosti. Bojíte se, že spadnete a zabijete se. Že si zlomíte nohu. Že se skutálíte ze svahu do údolí. A to vás paralyzuje. Jenže mezi takovou budoucností a přítomností je spousta dalších mezikroků. A když se na ně zaměříte a začnete řešit jen to, co právě děláte, s velkou pravděpodobností se k oné fatální situaci ani nepřiblížíte. Zkuste se zaměřit jen na to, co se děje teď: „přeskočím tenhle balvan“, „oběma rukama se chytnu provazu“ nebo „otočím se ke stěně, abych neviděl dolů“. Být teď a tady se dá naučit pomocí relaxačních technik, jógy nebo cvičení midfulness. I zde platí, že vás v tom může hodně postrčit psycholog.

Výbava

Máte-li kvalitní výbavu, je to další deviza pro udržení psychické pohody. Boty s protiskluzovou podrážkou, kvalitní oblečení, termoizolační fólii, hůlky, horolezeckou šňůru nebo třeba nožík. Uvědomujete si například, že díky hůlkám se můžete na zledovatělém povrchu spolehnout na další dva opěrné body nebo že vám to s vibramovou podrážkou na mokrých kamenech neklouzne. Pokud to váš strach úplně neodbourá, docela určitě ho to zmírní.

Zhodnocení risků

Nejlepší samozřejmě je vůbec se nedostat do situace, která vyvolává strach. Ještě předtím, než vyrazíte na své dobrodružství, zhodnoťte možná rizika a vytvořte si plán, jak na ně. Tohle je ovšem obsáhlejší téma. Takže místo toho, abych ho teď víc rozváděl, odkážu vás na skvělý článek Kiliana Jorneta, ve kterém se slavný běžec riziky zaobírá a navrhuje postup ke jejich zhodnocení a eliminování. Článek v angličtině najdete zde.

Zažili jste někdy při toulkách po horách velký strach? Čeho jste se báli? Máte nějaké tipy, co v takových situacích funguje?

Chcete své sportování posunout o úroveň výš? Zkuste to se sportovním psychologem!