Evo, popsala bys, jak probíhal sobotní „boj“ o zlatou placku?

„Po výstřelu jsem ze čtveřice Češek vybíhajících z předního koridoru vyrážela nejopatrněji. Asi na druhém kilometru jsme se „seběhli" s běžcem, se kterým jsem pak běžela asi do 17. kilometru. Běželi jsme jako dvojice, žádná větší skupinka se neutvořila. Po třech kilometrech jsme doběhli Báru Jíšovou a myslím, že šla potom kus závodu s námi.“

Co ostatní soupeřky?

„O dalších běžkyních jsem v tu chvíli neměla přehled. V druhé půli závodu na nás už Bára měla nejspíš malou ztrátu, a tak si myslím, že jsme si šly každá svoje. Od 18. kilometru jsem se odtrhla a zkusila zrychlit, tím jsem se ovšem na poslední kilometry osamostatnila a chvílemi bojovala o každý krok. Až těsně před cílem jsem se lehce otočila, abych měla čas vyvarovat se případnému překvápku ve finiši (úsměv).“

Jaké byly bezprostřední pocity po doběhu?

„Úplně bezprostředně po doběhu jsem trochu znejistěla a lehce se porozhlížela, jelikož se u mě neobjevil nikdo z pořadatelů, a tak jsem si nebyla svou pozicí jistá (smích).“

Trať závodu ti vyhovuje?

„Trasa Pražského půlmaratonu je, myslím, pěkná a rychlá, jediný zádrhel pozoruji na 20. kilometru, kde jsou dlažební kostky – spooousta dlažebních kostek – a ty člověka mohou pěkně potrápit.“

Měla jsi nějakou krizi?

„Asi největší zpomalení a boj byl právě na zmíněném úseku ke konci závodu na kočičích hlavách, který jsem navíc absolvovala sama. Ale člověk už je odtud za chvilku v cíli, takže se to musí prostě překousnout.“

Sedí ti vzdálenost půlmaratonu? Nebo jaká je tvoje nejoblíbenější distance?

„Půlmaratonská distance se mi líbila vždy a nyní, když se snažím připravovat především na maraton, je půlka příjemně kratší a tedy také rychlejší trať.“

Povedla se ti zimní příprava podle představ?

„Podle sobotního výsledku se dá soudit, že to není zlé (úsměv).“

Někdo tě trenérsky vede? Máš nějaký tréninkový plán?

„Běhám převážně sama, obvykle tak šestkrát týdně, v Šumperku a okolí. Kamarád-běžec Laďa Dvorský z MK Seitl Ostrava mi píše něco jako plán (smích). Mé týdenní dávky jsou asi trochu menší, než by se na vytrvalkyni slušelo…“

Běháš jen v terénu nebo i na dráze?

„Běhám na všech površích v proměnlivém poměru dle části přípravy, takže jak v terénu, tak na silnici i na dráze. Každý povrch má svá specifika a je v přípravě nenahraditelný.“

Děláš kromě běhu také nějaké jiné sporty?

„Odjakživa se věnuji více sportům a běh byl právě tím doplňkovým. Od té doby, co se běh dostal do popředí, se na vedlejší koleji ocitl například florbal a volejbal. Do tréninku dále zařazuji plavání, běžky, kolo.“

Jaké jsou tvé další plány? Že by opět mistrovský maraton, s jakým cílem?

„Ano, na maraton se chystám a můj cíl je každý rok stejný a docela prostý: zlepšit svůj loňský čas.“

Marcela Joglová se za krátkou dobu zlepšila tak, že o víkendu zřejmě splnila kritéria pro mistrovství světa v atletice. Tebe neláká možnost kvalifikace na mezinárodní akci?

„Nemyslím si, že by existovala disciplína, kde bych měla šanci splnit nějaký limit (smích). Běhám podle toho, co mi dovolí práce, a nějaké limity jsou vcelku nereálné. Nejsem žádný profík-atlet, jsem především stále hobík a srdcař. Běhám proto, že mě to baví, běhání jako takové i závody, kde se potkáte s přáteli a sdílíte pěkné zážitky. A samozřejmě soupeření, ať už s jinými běžci, nebo se sebou samým.“

Pomáhá ti nějak při sportu tvoje profese fyzioterapeutky?

„Z teoretického hlediska asi ano, člověk zná docela podrobně celé tělo, zejména pohybovou soustavu, také fyziologii apod. Takže vím, jak k sobě přistupovat. V případě zdravotních obtíží si pak můžu sama provádět diferenciálni diagnostiku, ale není lehké být sama sobě pacientem (smích). Prakticky je však toto povolání podle mého názoru dost náročné jak fyzicky tak psychicky. Celý den jsem na nohách a pracuji s lidmi, takže odpoledne pak bojuji s celkovou únavou a také třeba oteklýma nohama, které pak musím do běhání přemlouvat (smích).“

Co děláš ráda, když zrovna nejsi v práci nebo neběháš?

„Jakýkoli jiný sport (úsměv). A mám ráda hory. Jsem ze Šumperka, takže nejkrásnější hory jsou pro mě Jeseníky (úsměv). Ale krásně je taky na Slovensku, například Malá Fatra. Obecně mám radši spíše odlehlejší místa bez zástupů lidí.“

Neláká tě právě spojení hor a běhu, tedy skyrunning?

„Jsem asi dost kochací typ, takže v horách bych se možná tak nehecla. A myslím, že jsem na tuto disciplínu těžká a pomalá v kopcích (smích). Ale určitě se mi to hodně líbí.“