Momentálně jsi s Davidem Vašem na běžeckém soustředění v Etiopii. Koho napadla právě Etiopie?

“Já už do Keni jet nechtěl a David přišel s tím, že by jel do Etiopie. Tak nebylo o čem přemýšlet. Etiopie mě lákala víc než Keňa, protože mým nejoblíbenějším běžcem je Kenenisa Bekele. Sledoval jsem, jak překonává rekordy na dráze, a v ten moment jsem se začal o běh zajímat. Jsme tu na tři měsíce a bydlíme na okraji Addis Abeby, přesně v Sulultě.”

Jak se ti v Etiopii líbí? Když to srovnáš s Keňou, co je kde lepší?

“Všechno má svoje. Životní úroveň je určitě lepší tady, ale to může byt dáno tím, že bydlíme v hlavním městě. Pokud jde o jídlo, pivo a holky, taky není o čem přemýšlet – to je taky lepší tady. Jen bych řekl, že v Keni na mě víc působila ta běžecká atmosféra. Tady nejsou společně výběhy velkých skupin. Každá skupina tu má manažera a trenéra a jede si svůj program. Je to více profesionální a i přístup samotných běžců tady. V Keni se něco jako protahování nebo abeceda moc nedělají. Tady na to kladou důraz a jejich rozcvička vypadá jako synchronizovaný tanec. Narazíte tu i na větší množství opravdu elitních atletů. Trénuje tu Mo Farah, Genzebe Dibabaová, Sifan Hassanová a spousta dalších. Trénuje se tu dobře, ovšem je znát vyšší nadmořská výška oproti Itenu – o 400 metrů. Bydlíme skoro ve 2800 metrech a občas při tréninku běžíme i do tří tisíc. Formu mám asi největší ze všech svých afrických pobytů, tak snad to prodám na závodech.”

Jak vypadá zázemí, v němž pobýváte?

“Ubytování máme lepší tady. Oproti Keni je to úplný komfort – teplá voda, sedací záchod. Bydlíme v domě Mimi Belete, Etiopanky, která reprezentuje Bahrain, s maratonem za 2:21. Bydlí tu s námi ještě kluci z Eritreje, kteří teď pracují a žijí v Německu a paradoxně s běháním začali až tam. Mají zajímavé životní příběhy o tom, proč a jak emigrovali, občas z toho mrazí. Celkově, když to shrnu, se mi asi víc líbí tady. Je to takový černý Česko. (smích) Možná i díky tomu pivu, který se údajně naučili vařit od Čechů. Jediné, co tu kazí dojem, je enormní množství odpadků úplně všude.”

Na minulých kempech jsi natočil film „Běžci v Keni“. Plánuješ něco podobného i teď, v Etiopii?

“Určitě je to v plánu a je to i jeden z hlavních důvodů – kromě tréninku -, proč jsem tady. Už jenom kvůli tomu, aby lidé mohli vidět nějaké srovnání. Uvidíme, co z toho nakonec vznikne.”

V Česku se nedá kvalitně natrénovat? Je důležité odjet takhle daleko?

”Nemyslím si, že se u nás nedá natrénovat. Stačí se podívat třeba na Vítka Pavlištu. Nebo na mého trenéra Honzu Kreisingera. Jde spíš o to, že když odjedu pryč, nemám žádné rozptýlení a soustředím se na trénink. Dokonce ani nadmořská výška nemusí mít takový efekt pro každého, jak se povídá, ale já z ní vytěžím hodně, protože u nás dole mám málo krvinek i železa.”

Na jaké závody v letošní sezoně se nejvíc připravuješ?

“Na závody RunCzechu a pak asi na štafety s kluky Svobodovými a jejich Kalokagathia Aliancí. Pražský půlmaraton se nepoběží, tak snad budou Pardubice a tamní MČR v půlmaratonu. Zbytek sezony se uvidí. Je taky možné, že nezaběhnu pořádný čas a půjdu do důchodu. (smích)”

S kým nejraději trénuješ?

“Tady v Africe s Davidem Vašem a u nás doma s trenérem Honzou Kreisingerem. Občas se k nám přidá i František Linduška, a když má zrovna čas, tak i Dan Hájek. Týdne naběhám do 150 km, spíš méně. Hlavně s Honzou mě to běhání pořád hodně baví!”

Rozsáhlý rozhovor s Jirkou Csirikem najdete v dubnovém čísle tištěného Běhej