Domů ses po čtvrt roce v Itenu vrátil v pondělí. Musel jsi do karantény?

“Myslím, že oficiálně to není potřeba. V Keni našli první případ koronaviru teprve v sobotu, navíc není braná jako riziková země. Každopádně v rámci prevence i tak nebudu chodit nikam mezi lidi. Stejně budu maximálně běhat někde v lese, a až zakážou i to, koupím si běžecký pás a budu běhat v obýváku.”

Jak poslední dny v Keni vypadaly?

“Keňští běžci dostali minulý týden zákaz minimálně na měsíc vycestovat ze země, hned se zrušily závody, padl i domluvený rychlý trénink s místními. Říkali nám, že nemá cenu se vyčerpávat, tak šli jen dvacítku v kecacím tempu.”

Byl koronavirus mezi africkými běžci velké téma?

“Řešilo se to tam dost a je možná dobře, že jsme odjeli. O víkendu jsem šel v Itenu trénink, a když jsem po cestě potkával místní, dávali si ruku před pusu, jen co jsem proběhl kolem. Neřekl bych, že mají přímo strach, ale nejistota tam je.”

S kým jsi letos v Keni byl?

“Letos nás tam bylo fakt hodně. Kuba Zemaník s bráchou Honzou, jejich kamarád půlkař Lukáš Symerský, můj svěřenec Martin Zajíc, kamarád hobík, nebo Marcela Joglová. Já jim to zařizoval, bydleli jsme v jednom komplexu a měli baráčky vedle sebe.”

Takže taková malá cestovka…

“Já to dělám z dobrého srdce (směje se). Čtyřiadvacet hodin denně jsme spolu ale netrávili. Každý jsme měli trénink jindy, někdo chodil na večeře do restaurací, my si vařili. Ale potkávali jsme se často.”

Poslední březnovou sobotu jsi měl v Praze běžet půlmaraton. Na kolik sis věřil?

“Myslím, že jsem měl na čas kolem 62:40. Těžké tréninky jsem teď zvládal lépe než loni před osobákem na maraton. Věřím, že by z toho byl dobrý čas, ale je to kdyby. Musím prostě makat dál a dám ho jindy.”

Koronavirus navíc může zhatit i maraton v Praze, čili tvůj kvalifikační pokus na olympijský limit!

“Nikdo neví, jestli vůbec maraton v Praze bude, ale když vidím, jak se všechno kolem ruší, moc šancí bych tomu nedával. A pokud nebude, v podstatě to tím skončilo.”

Už by nebyla šance zaběhnout limit jinde?

“Bylo by to těžké. Limit je 2:11:30, já jsem o tři minuty pomalejší. Dá se kvalifikovat i skrz tabulky, ale i na potřebné 80. místo bych musel mít čas někde kolem 2:12. Ale já pořád trénuju, třeba v neděli jsem ještě v Itenu šel dopoledne 12 kilometrů a odpoledne 30, to jsou pořád docela bomby. Dokud to není oficiálně zrušené, nevzdávám to!”

Vždycky jsi na závod jezdil rovnou z letiště. I kdyby se maraton běžel, nebojíš se, co s tebou víc než měsíc v Česku udělá?

“Trochu jo, nevím, jestli mi tu nebude chybět nadmořská výška. Když jsem přiletěl rovnou na závod, vždycky mi to hodně pomohlo, vždycky to byl takový jeden rychlostní stupeň k dobru. A tenhle efekt postupně klesá. Do tří týdnů to ještě jde, ale maraton je za šest. Ale tak to prostě je, svět se mi tím nehroutí. Navíc kdo ví, jestli olympiáda vůbec bude.”

Jak tedy nyní vypadá tvoje příprava?

“Já pořád trénuju, jako by měl maraton normálně být. A když nebude, stejně nevím, proč bych měl přestat trénovat. Co natrénuješ, se ti v životě sčítá, a věřím, že to budu moct prodat později. Třeba budou aspoň v květnu nebo červnu závody na dráze nebo půlmaratony v Budějovicích a Olomouci. A kdyby ani tohle nebylo, nedá se nic dělat, musíme se s tím nějak porvat.”

Takže by to pro tebe nebyl konec světa, kdyby se to letos nepovedlo?

“Je mi 30 a už mám asi trochu rozum, snažím se to brát s nadhledem. Když se mi limit nepovedl před čtyřmi lety, byl jsem z toho hodně špatný, ale teď to beru tak, že nemá cenu zabývat se věcmi, které stejně nemůžu ovlivnit.”

Co se za ty čtyři roky stalo?

“Nevím, možná jsem vyzrál (směje se). Každý člověk se vyvíjí a s věkem trochu mění. Ale zase to neberu tak, že bych byl starý, fyzicky se cítím na osmnáct!”

Jak tě tak poslouchám, motivace ti nechybí!

“Když nebudou závody teď, budou na podzim. A kdo bude připraven, není překvapen. Já se teď cítím fyzicky dobře, zdravotně jsem naprosto v pořádku a věřím, že mám nejlepší roky před sebou.”