Péťo, asi to řadu běžců překvapí, ale ty jsi měla v dětství jako sport číslo jedna basketbal. Jak ses k němu dostala? Vždyť tvoje výška nepředpovídá zrovna slibnou basketbalovou kariéru.

“Moje nejlepší kamarádka hrála basket, tak jsem chtěla i já, ale po roce jsem byla vyřazena právě proto, že jsem byla malá a neperspektivní.”

Naštěstí pro celý český běh! V kolika letech jsi začala s běháním?

“Bylo to přesně v květnu 1985, v sedmé třídě. Hned jsem začala běhat od 800 m do tří kilometrů, ale vyzkoušela jsem si závod i na 100 m. Nejvíce mě bavilo běhat 1500 m, asi proto, že jsem na této trati stále vyhrávala.” (úsměv)

Zůstala ti nějaká běžecká kamarádka nebo soupeřka až do dospělosti? Potkáváš se s běžkyněmi z dětství třeba i teď na závodech?

“Z dětství se s pár běžkyněmi potkávám, ale jsou to trenérky a už sami neběhají, ale super, že trénují děti. A s těmi z dospělosti se také jednou ročně setkáváme.”

Třeba v Pečkách, že? Který závod za celou kariéru hodnotíš jako nejvíc povedený? Je nějaký takový, na který máš nezapomenutelné vzpomínky?

“Úplně to říci nemohu, protože top závodů bylo více. Moc ráda vzpomínám na mistrovství v půlmaratonu v Indii v Dillí, kde jsem poznala i spoustu památek. Za to bych už nechtěla závodit v Maroku, kde čas a smlouvy nic neznamenají.”

Máš doma v Česku závody, ke kterým máš srdečný vztah?

“V České republice je spousta krásných závodů a úplně nemohu říci, který je můj srdečný. Třeba na začátku sezony to je Rohálovská desítka, naopak na konci Hornická desítka. A pak spousta závodů během jara a léta.”

Kterou soupeřku bereš jako svoji největší kamarádku? Se kterou jsi nejvícekrát v životě závodila?

“Velká běžecká kamarádka je Janča Klimešová, s tou jsem se hodně nazávodila! A potom Radka Churaňová.”

Běh sice není sportem, kde by se točilo moc peněz, navíc se o tom dříve moc nemluvilo. Přesto se zeptám – kde sis vydělala běháním nejvíc?

“Nejvíce to bylo za výhru v Apeldoornu, v Nizozemsku jsem zaběhla tamní maraton v traťovém rekordu. Za první místo to bylo 500 euro a 4500 euro za traťový rekord. Ale to už je tak strašně dlouho…”

Mrzí tě, že sis ve své době moc nemohla doma běháním vydělávat?

“Nemrzí, neboť jsem měla skvělého manažera pana Bohdana Müllera a díky němu jsem poznala spoustu krásných závodů v Evropě – krásná města, skvělé lidi. Jen cestování bylo někdy hodně náročné, ale to bylo jediné minus.”

Několikrát ses málem dostala na olympijské hry, ale nikdy to nakonec nevyšlo. Bereš to jako velkou životní prohru? Byla pro tebe olympiáda hodně důležitá? Jak těžké bylo se s tím vyrovnat?

“Abych to upřesnila, nikdy jsem se na olympijské hry nekvalifikovala. Jenom jsem se připravovala na maraton, kde jsem chtěla limit na olympiádu zaběhnout. Bohužel jsem se vždy zranila. Samozřejmě mě to vždy hodně naštvalo, neboť jsem se pokaždé na maraton připravovala v zimě v Tatrách, takže to byla velká dřina – sníh, zima a pak zranění… Olympijské hry byly pro mě cílem a snem.”

Ukázka z velkého rozhovoru, který najdete v dubnovém čísle Běhej. Předplatitelé si celý rozhovor mohou stáhnout zde: https://www.behej.com/…ry-kaminkove