Prostě jsem sklopil oči a držel se skupiny, která byla od začátku oddělená od zbytku pole a cca do 5. km kompaktní. Byly tam všichni favorité – Vítek Pavlišta, Jirka Homoláč, Vláďa Marčík, Martin Zajíc, Péťa Pechek, Honza Kohut, Dominik Sádlo, Tomáš Navrátil… No a já to s nimi prostě zkusil…

Stačilo se jen po prvním kilometru podívat na hodinky a hned bych viděl, že běžím totální nesmysl a že to nemůžu dlouho vydržet. Já chtěl ale běžet o medaili a v tu chvíli jsem prostě na nic jiného nemyslel.

Po průběhu cílové brány cca na 5. km jsem už věděl, že je to zlé, a v podběhu pod železničním podjezdem se startovní pole začalo pomalu trhat. Nějaká skupinka na čele zůstala, mě už ale začala docházet šťáva. Začínal jsem být i dost demotivovaný, jelikož jsem vlastně neměl pro co běžet, když medaile padla. Čas byl taky passé.

Po odběhnutí skupinky jsem se poprvé podíval na hodinky a viděl, že držím tak maratonské watty kolem 375 w (3:20–3:25/km). A zezadu mě začali pomalu dobíhat běžci, kteří to rozběhli vlažněji. Třeba Kamil Krunka a další.

Abych tedy vysvětlil, jak to bylo s těmi watty: Můj wattový práh byl před závodem dle Strydu na 402 wattech. To aplikace Strydu (v powercentru) vypočítá na základě předchozích tréninků. Nově lze i v aplikaci predikovat výsledný čas v závodě. No a já i když jsem tohle vše věděl, tak jsem zpětně v grafu toho závodu viděl, že první 4 km jsem běžel v tempu své pětky, tedy výrazně nad 420 wattů. Když běží člověk nad svým wattovým prahem (ten obvykle bývá označovaný jako critical power, já ho beru jako půlmaratonské tempo), tak si rychle vyčerpává zásoby glykogenu a brzy se takzvaně zadře (zakyselí).

Po 10 km (32:50) už jsem nebyl schopny udržet ani 3:25/km a měl jsem myšlenky na to závod vzdát. Nějaký vnitřní hlas mi ale říkal, že pokud můžu běžet, ať dokončím. Závody se nevzdávají, ale bylo to fakt těžké, zejména když mě předbíhal jeden běžec za druhým.

Byla to pro mě opravdu velká škola a jsem i za tu facku rád. Protože z porážek se člověk vždy nejvíce poučí. V závodě je důležité běžet hlavou, věřit si a bojovat až do konce. Ale člověk musí hlavně běžet na to, na co má! Já v tomto závodě běžel na to, na co jsem neměl, a nebyl jsem ani ve stoprocentní formě, jako po návratu z Etiopie. Ale myslím si, že na top 5 jsem určitě měl. Beru to jako poučení, příště budu lépe připravený a jednou si ten sen o mistrovské medaili splním!

Pozn.red.: David Vaš skončil v neděli v Kostěnicích na 17. příčce v čase 1:12:10. Osobní rekord má hodnotu 1:07:42 (Praha, 2019). Je členem TJ Sokol České Budějovice. Letos oslaví 30. narozeniny.