Zadáte-li si do vyhledávače VO2max, vyjede vám za 0,59 sekundy téměř tři miliony odkazů. První tři zní: „Jak zvýšit VO2max hodnoty aneb magický kyslík“, „Co je VO2max a jak jej zvýšit?“ a „Tajemství hodnoty VO2max“ – jako by šlo o něco magického či zcela zásadního.

Co to je tedy VO2max? V literatuře lze najít různé definice a je zcela zbytečné je zde všechny vypisovat. Důležité je spíš pochopení obsahu definice, nikoliv její recitování. Příběh VO2max je velmi podobný příběhu E = mc2. Tento vzorec zná celá planeta, ale jen velmi málo lidí i fyziků jej chápe ve správném kontextu. Naučit se jej může kdokoliv, ale skutečně pochopit jen někdo.

Velmi stručně řečeno VO2 (zatím bez max) je mírou produkce energie buněčným dýcháním, našimi mitochondriemi. Označení VO2max představuje teoretickou hodnotu, která je na základě spiroergometrického měření (měření dechu a zátěže) schopna vyjádřit maximálně dosaženou produkci energie z buněčného dýchání (definovanou prostřednictvím maximální spotřeby kyslíku během zátěže) v celém těle. Proč popisujeme, že je to teoretická hodnota, když je k dispozici bezpočet návodů, jak tuto hodnotu změřit? Protože všechny tyto populární návody obsahují jeden zásadní diskutabilní fakt – počítají s typem zátěže, který stresuje organismus do maximální subjektivní intenzity (pocitu, kdy už nemohu). Maximální spotřeba kyslíku se pak měří pomocí spiroergometrického systému (jízda na ergometru, běh na běhátku, točení rumpálem atd., při nichž se měří obsah vydechnutého CO2, což stanoví danou spotřebu kyslíku).

Magické číslo je na světě. Jenže stačí změnit typ zátěže či protokol (podmínky vyšetření) a číslo je jiné. Stačí, aby měl sportovec nebo i pacient unavenější nohy nebo se předtím nenajedl, a číslo je rázem o 10 % nižší. A to nepočítám fakt, že od roku 2017 mohou být v EU použity jen pomalé bezolovnaté senzory, které technickou chybou srazí hodnotu o 5–10 %.

Když se těch nejlepších světových trenérů ve vytrvalostních, ale i ostatních sportech, kde je potřeba vyšší intenzity zátěže, zeptáte na VO2 jejich svěřenců, pokrčí rameny. Nevědí, protože to neměří. VO2max nemá žádný prognostický význam pro výkon. Pokud se podíváme na hodnotu VO2max optikou všeobecného adaptačního syndromu, najednou zjistíme, že to vůbec není hodnota magická, ale že pouze vyjadřuje míru odolnosti buněčného dýchání vůči stresu. Čím vyšší je hodnota, tím vyšší je odolnost.

Platí tedy, že čím vyšší je VO2max, tím lepší je vytrvalostní výkon, a tím obecně zdravější je jedinec. Nejde však o kauzální souvislost, tedy vlastní příčinu, ale o souběh se stresem, kterému je organismus vystaven. Patologický stres a inaktivita vedou ke snížení hodnoty VO2max, trénink mitochondriální biogeneze (zvětšení počtu mitochondrií a zlepšení jejich enzymatické výbavy) k jejímu zlepšení. Cílem žádného tréninku by nemělo být zvýšení VO2max, ale zvýšení kvality metabolismu a pracovní kapacity organismu. VO2max už pak bude (anebo nemusí) se zvýšením následovat. Zaměňujeme zde tedy příčinu a následek. Zvýšení VO2max je vždy následek, nikdy ne příčina například lepšího času v závodě.

Kdy a kde vzniklo toto zásadní nepochopení významu hodnoty VO2max? K odpovědi je třeba se vrátit do historie. V roce 1923 (téměř před sto lety!) přišli A. V. Hill a Hartley Lupton s ideou, že existuje maximální dosažitelné buněčné dýchání. Provedli tehdy první experiment, kdy při běhu měřili spotřebu kyslíku, a zjistili, že od cca 4 l/min se již i přes zvyšující se rychlost tato spotřeba neměnila. Tento parametr označili za VO2max a představili ho světu. Vzhledem k jejich tehdy již významnému postavení v řadách odborníků se o jejich objev zvedla silná vlna zájmu, která se periodicky vracela – zejména koncem šedesátých a v osmdesátých letech, a to jak z důvodů vědeckých (švédská škola), tak důvodů politicko-sportovních (v NDR bylo VO2max součástí měření efektu dopingu). V souvislosti s komerčním tlakem pak také v letech devadesátých, kdy technický pokrok umožnil jednoduchá měření téměř v každé laboratoři. Čím více byl tento pojem zneužíván jak komerčně, tak ve vědecké oblasti, tím více narůstala skepse odborníků znajících tuto problematiku do hloubky.

Přes veškerou kritiku je hodnota VO2max v některých případech velmi podstatná a může nám pomoci odhalit řadu faktorů, které ovlivňují výkon – například přetrénování nebo syndrom relativního energetického deficitu. Pokud dojde u individuálního sportovce ke snížení jeho produkce energie či je-li produkce sama o sobě nízká a jsou-li přítomny rizikové faktory, jako například energetický deficit (malnutrice – nedostatek živin nutných pro funkci organismu), dá se pomocí této metody odhadnout, kdy se sportovec může vrátit do tréninku. Jedná se však o metodicky složitá testování, která by měla být vyhrazena pro specializovaná centra. Pokud se na výsledek podíváme očima adaptace, je zřejmé, že detrénink, přetrénování či kalorický deficit (přijímáme méně kalorií, než je náš energetický výdej) snižují odolnost organismu. Snížení VO2 není nic jiného. Jde jen o snížení tolerance vůči stresu.

Když se tedy vrátíme k citovanému dialogu o maximální naměřené hodnotě VO2max u Oskara Svendsena, uvědomíme si, že jde vlastně o jedince s extrémní reakcí na tréninkový stres spojený s jistě genetickou predispozicí. Podíváme-li se na jeho výsledky, zjistíme, že kromě jediné medaile v časovce na mistrovství světa nikdy nebyl úspěšný. Tímto zjištěním se nám otočí pohled na jeho fenomenální výkon a pochopíme, že šlo o vysoce přehnanou obrannou reakci organismu. Svendsen neměl jiný trénink a životní styl než ostatní závodníci. A přesto nikdo z nich nedosáhl této hodnoty. Důvodem je, že na rozdíl od nich měl Svendsen extrémně neefektivní pohybový vzor a ekonomiku pohybu. V analogii s automobilem měl na danou rychlost výrazně vyšší spotřebu benzínu. A díky tomu se musela nádrž přizpůsobit extrémnímu objemu. Jeho genetickým štěstím bylo, že toho byl schopen. Jinak bychom jeho jméno nikdy neslyšeli a on by byl jedním ze zástupu juniorských sportovců, kteří skončili, protože neměli výkonnost. Tento příklad také ukazuje na velmi vysokou plasticitu a adaptovatelnost lidského těla, které dokáže do velké míry kompenzovat své limity zvýšenou aktivitou jiných funkcí a orgánů.

Fenomenální běžkyně na lyžích Marit Bjørgenová měla po celou kariéru jen lehce nadprůměrné VO2max (ve srovnání s podobnými sportovkyněmi), a to 65–68 ml/kg/min. Přesto dokázala být nejúspěšnější sportovkyní s mnoha medailemi z OH a MS. Přestože se její VO2max za celou dobu kariéry téměř nezlepšilo, výrazně se posunula tzv. kritická rychlost neboli schopnost podat vysoký výkon po dlouhou dobu, a to díky stále se zlepšující ekonomice běhu na lyžích. Cesta k tomu vedla přes dříve zmíněný polarizovaný trénink, kdy 90 % svého tréninkového času strávila v nízké intenzitě.

Ukázka z knihy Pavla Koláře Posilování stresem, cesta k odolnosti, kterou vydalo nakladatelství Universum a pořídíte ji například v knihkupectví Lu­xor