A nebylo by možné k této problematice přistupovat tak, že za dítě odpovídá rodič? Když se dítě utopí v řece, je to problém rodičů, kteří si jej mají hlídat. Nikdo asi nežaluje Povodí dotyčné řeky a.s.. Pokud dítě zkolabuje při běhu vinou srdeční vady či jiné, zdá se mi postavené na hlavu, aby rodič, který má vědět o každém jeho kroku, ještě úspěšně zažaloval pořadatele běhu. Pokud rodič o zdravotní komplikaci ví, je na něm, aby zabránil dítěti ve fyzické námaze. Pokud o srdeční vadě nikdo nevěděl, je to zkrátka vis major.

Má nějakou váhu když za nezletilé podepíše souhlas s účastí na závodě například jeho teta nebo vedoucí oddílu?

>> PetrDen, 1. 10. 2008 10:18:07

A o tom to právě je… organizátor musí vědět, že (je to trochu přitažené za vlasy, uznávám) nemůže bez souhlasného vyjádření rodiče nezletilce nikam přihlásit ani podle jeho uvážení k závodu, který je sebelehčí. Rybníky, luka, stráně apod. jsou jako soukromá či veřejná prostranství, záleží na vlastnictví. Ale i zde vše má svůj režim. Takže u fyzické (psychické) aktivity neobvyklého rázu, která není něčím jako běžná chůze, popoběhnutí na tramvaj apod., musí existovat právě souhlasné vyjádření rodiče zda-li ano či nikoliv, u řady závodů i po dospělých che organizátor podepsán prohlášení (revers). Můžeme polemizovat dlouho, není to meritem věci. Já osobně jsem měl velmi špatnou zkušenost, a mohl jsem si za to svým způsobem sám, když jsem si před lety v Gerlických alpách v Rakousku šel zaběhat volně po lese a nedával pozor na upozornění v němčině, že se pohybuji na soukromém (a ne oploceném) pozemku. Ačkoliv jsem běžel po cestičce, ze stavení na mne vyrazil pes, který mne držel v „šachu“ tak dlouho, než za pár minut přišel majitel… Pes neudělal nic, já jsem byl úplně vedle strachy ale musel jsem uznat, že jsem byl někde, kde jsem být neměl. A v tomto případě bych si nesl následky případného napadení psem sám. Běžel jsem po cestě, kde ty cedule byly ale já si jich nevšiml. Právo je klikaté a někdy nepředvídatelné ale trochu prevence nikomu neuškodí.

>> Ttiimm, 1. 10. 2008 10:51:12

Již jsem o tom hovořil v předchozím komentáři na dotazy k první části článku asi před týdnem. Jednou větou – lepší souhlasné vyjádření tety nebo trenéra než nic. Pokud se nabízí obě možnosti, tak teta první varianta a trenér druhá. Je to trochu legrace… ale tak bych to viděl. To ale bychom mohli polemizovat, zda-li teta v přímé linii (jako např. sestra otce nezletilce) nebo teta z dvacátého kolena… sestřenice z babiččiny strany… uf to je právní propletenec.. ještě že dělám praxi a nemusím se zabývat teorii..
Pamatujte – nikdy není nic úplně stoprocentní, to je asi jako u lékaře konečná diagnoza… nesplete se jen u smrti… dál už nic není a je to finální…

>> Michal Frabša, 1. 10. 2008 16:31:40

Koukám, jak jsou v tom Rakousku pěkně vychovaní psi. Býti na soukromém pozemku, který hlídá pes, jež nekouše, to je věc! Tady u nás člověk běhající na prostranství veřejném se v případě kousnutí tak maximálně dozví: „Proč se diví, že ho pes kousne, když okolo něj běží a nezastaví se!“
A k právní problematice. Zrovna dneska jsem běhal na dráze na Chodově, kde na travnaté ploše trénují pod dozorem trenéra mladí (asi 6–8) kluci fotbal. Ti jsou doprovázeni rodiči a prarodiči, kteří často mají sebou i velmi malé děti, kteří si hrají na té běžecké dráze.
Bylo by zajímavé, jak by se řešilo to, kdybych nějaké dítě při běhu zranil. Vzhledem k tomu, že jsem to tam dneska obíhal asi 50×, příležitostí bylo více než dost. Těm rodičům to totiž bylo úplně jedno, že tam mezi nimi kličkuji!

O právní problematice běžeckých klubů, trenérů či závodníků bychom mohli polemizovat dlouho, ale přesto mějte vždy na paměti, že i ten nejupřímnější úmysl se může zhatit a „vyklubat“ se z něj pořádná občansko-právní či trestně-právní „šlamastyka“.