Běh a svět technologií

Může překotně se rozvíjející svět počítačů a internetu pozitivně, resp. negativně, ovlivnit zálibu a vášeň, která čtenáře tohoto textu dovedla až sem, na stránky věnované jen a pouze běhání? Začněme z trošku jiného soudku o lidské přirozenosti a důležitosti vývoje.

O tom, že chůze po dvou – a běh jakožto její „rychlejší“ modifikace – byla a je nejpřirozenějším způsobem pohybování člověka, není sporu. Své by o tom mohl povyprávět Jean Jacques Rousseau, který se proslavil svou Rozpravou o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, vydanou roku 1754. 

Snaží se v ní dokázat, že veškerá nerovnost (společenská, ne fyzická) byla zapříčiněna vývojem a rozvojem, jenž vedl ke změně lidské podstaty a způsobu života. 

Rousseau (Rozpravy, str. 87) vychvaluje primitivnost a, dá-li se to tak říci, zvířeckost a úplnou samostatnost lidí a je uchvácen krom jiného tím, že naši předci byli „zvyklí od dětství na nepohodu a drsnost ročních období, zvyklí námaze, nuceni bránit nazí a neozbrojení svůj život i svou kořist proti jiným šelmám, …, vytvářejí si povahu silnou a téměř nezničitelnou.“ 

A táže se: „kdyby byl měl divoch sekyru, lámal by rukou tak silné větve? Kdyby byl měl prak, házela by jeho ruka kámen tak prudce? … Kdyby byl měl koně, uměl by tak rychle běhat?“ 

Vyvstává tedy otázka, zda utvoření společnosti a následný vývoj přinesl (zavinil?) krom jiného to, že dnes běháme podstatně hůře a pomaleji než bychom byli běhali, kdybychom pobývali v lese a lovili tygry holýma rukama? 

Ačkoliv jsou Rousseauovy texty nikoli nezajímavé a inspirativní, ale jeho přirovnávání člověka k šelmě je dle mého názoru nesprávné. 

Je mi bližší Aristotelova definice člověka, podle níž jsme od přírody tvory společenskými, zóon polítikon, a máme jaksi ve své přirozenosti nejen pohyb po dvou dolních končetinách, ale především náležitost ke svým bližním, přičemž vše, co děláme, je bez ustání ovlivňováno počínáním dalších lidí, nad kterým nemáme sebemenší kontrolu. 

Čili odpověď na důležitou otázku uvozující tento odstavec je nabíledni – samotný vývoj kupředu není nijak v rozporu s lidskou přirozeností, naší společnosti nepochybně prospívá a i když možná neběháme tak rychle, na vše se musíme dívat z trošku odlišné perspektivy: stačí porovnat životní podmínky v jeskyni, jestli se to tak dá nazvat, s podmínkami dnešními, kdy (snad) všichni namísto do lesa chodí „lovit“ do obchodu… 

Jsem přesvědčen, že se najde velice málo lidí, kteří by byli ochotní měnit a navrátit se doby kamenné. 

Konec konců, kdyby měl J. J. Rousseau a jemu podobní to štěstí a mohl by se vrátit se do primitivních dob, které nostalgicky připomíná, neměl by tolik volného času ke studiu, cestování a sepsání knih a spíše by se věnoval již zmíněnému lovení a dalším – existenciálně důležitým – problémům (anglicky rozumějícím čtenářům doporučím epizodu číslo 48 podcastu Phedippidations, nazvaného How to become an Animal).

A tím se dostáváme k meritu věci – charakteristika dnešní pokročilé doby. Jak moc složitá je mozaika dnešního světa, ve kterém se časová náročnost určitých činnosti minimalizovala – poslání dopisu (e-mailu) z jednoho konce na druhý trvá vteřiny, před 150 lety by na plachetnici plul dobrého půl roku –, avšak ve kterém zůstalo mnohé nepozměněno, či se dokonce zpomalilo? 

Odpověď bude vcelku jednoduchá: dnešní svět je zejména mnohem příhodnějším místem pro život, než tomu kdy bylo, a co se týče té jeho složitosti, nic převratného se konat nebude: je stejně tak složitý, jako byl složitý před půl tisíciletím, možná o trochu méně, možná o trochu více.

Určitý nesouběh panoval vždy, panuje nyní a stoprocentně bude panovat i v budoucnu, s tím asi moc nenaděláme. Podstatná je ovšem jiná otázka.

Do jaké míry jsme my, runneři, ovlivněni 21. stoletím, počítači, internetem a vůbec vším možným, co dnešní e-doba nám nabízí? Odpověď budeme hledat v nadcházejících dílech tohoto seriálu. Někteří zde možná namítnou, že vše výše uvedené běh jako takový kazí a nemá s ním nic společného. 

Inu, těmto následující texty asi příliš sedět nebudou (dovolil bych si ovšem dovést  tuto argumentaci k absurditě – proč potom do této škatulky věcí hanící běh nezařadit také moderní běžecké boty, které, ačkoliv je používáme skoro všichni, jsou technicky náročným produktem stejně tak jako kupříkladu přenosný mp3 přehrávač…), avšak věřím, že se zde najde nejeden zájemce a nadšenec, jenž informace technického charakteru týkající se běhání a jeho usnadnění/zpří­jemnění uvítá. 

Ať tak či onak, všichni se ale určitě shodneme na tom, že běh je jednou z nejkrásnějších věcí a skutečný vítěz je jedině ten, kdo si sáhne na dno svých sil, jak psychických, tak i fyzických, bez ohledu na to, v čem a s čím trénuje/závodí. 

Tématem příštího dílu bude podcasting věnovaný sportu, zejména pak běhání a běžcům/běžkyním.

Petr Havlík