Tak stručně shrnula své běžecké začátky Věra Horká, za svobodna Brücknerová. „S atletickým tréninkem jsem začala na sportovní škole v Brně na Botanické v roce 1980 a tahle škola mi dala dobrý základ, byla jsem tam spokojená.“

Letos jí bude 41 let a celý svůj běžecký život prožila v Brně. Nyní ale bydlí na místě, které si právě díky atletice zamilovala. Na šumavském Churáňově mají s manželem Petrem rodinný penzionek. V něm vychovávají osmiletého syna Františka a letos v březnu se jim narodil další kluk, Toník.

"Na mém výkonnostním růstu se podílelo několik trenérů už na sportovní škole,“ vypočítává ty odborníky, kteří se snažili udělat z ní špičkovou běžkyni. "Po odchodu z gymnázia jsem ve Zbrojovce Brno běhala 400 a 800 metrů a dostala jsem se k trenérovi Jiřímu Šrámkovi. Pod jeho vedením jsem zaběhla své nejlepší časy na dráze a myslím si, že mi dal nejvíc. Také jeho způsob tréninků mi maximálně vyhovoval. Bohužel jsem u něj byla jen dva roky. Při výměně trenérů v SVS jsem u něj skončila. To vidím zpětně jako svou velkou chybu. Neměla jsem se přizpůsobit okolnostem a pokračovat s ním ve spolupráci dál. Vrátila jsem se k němu ještě jednou po deseti letech, když už jsem se věnovala jen silničním závodům, a i tehdy mě pak dokázal dobře připravit.“

"Ještě moc ráda vzpomínám na dobu, kdy mě vedl František Nemetz z Moravské Slavie Brno,“ dodává rychle při probírání přece jen trochu už vzdálené životní etapy: „Měl v té době kolem sebe dobrou skupinu běžců. Byla tam skvělá parta a já měla vždy s kým odběhat těžké tréninky.“

Pro upřesnění výkonnosti bude dobré si připomenout její osobní rekordy a odborníky určitě překvapí, jak si jako půlkařka poradila s desítkou na dráze. Již v roce 1983 zaběhla onen zmiňovaný čs. rekord na 500 m časem 1:19,4. Pak pokračovala v postupném zlepšování výkonů. V roce 1989 zvládla 800 m za 2:08:00 a 1500 m v tomtéž roce za 4:23,40. Když přešla mezi vytrvalkyně, předvedla v dvaadevadesátém roce časem 35:09,82, že jí desítka není nijak cizí.

Ve státní reprezentaci se pohybovala několik let, ale kromě ME v krosu, Evropského poháru družstev a Světových pohárů ve štafetovém maratonu se na žádné velké a významné atletické soutěže nedostala.

"V mládí jsem běhala hlavně osmistovku,“ pokračuje ve svém vyprávění: „Smutnou pravdou je, že jsem si osobáky na tratích až do patnáctistovky zaběhla do svých 19 let. Chtěla jsem na těchto tratích zůstat a myslím si, že jsem měla dobré předpoklady nadále se zlepšovat. Jenže přišly vleklé zdravotní problémy s patou a zády a já dlouho nemohla bez bolestí ani klusat. Bez sportu jsem si nedokázala život představit. A tak, jak to postupně pomalu šlo, jsem začala pobíhat a po nějaké době i jezdit na malé silniční závody do Rakouska. Podařilo se mi vrátit se k pravidelnému tréninku, ale na silnici jsem už zůstala.

"Bylo mi tehdy jasné, že nemám podmínky pro to, abych na dráze něco dokázala, takže jsem se tam objevila vždy jen při soutěžích družstev a na MČR. Navíc atmosféra silničních závodů, hlavně v zahraničí, byla úžasná. Bavilo mě to a mohla jsem se tomu věnovat pořádně.“

V posledních letech se už na závodech neobjevuje, ale podotýká, že i u nás byla a je i nyní řada velmi pěkných závodů, ať už s dlouhou tradicí, nebo nových, nejčastěji městských běhů. Tyto podle ní často vznikaly jako práce bývalých běžců, kteří se doma snažili uspořádat to, co zažili za hranicemi. Díky tomu se objevuje na závodech spousta dalších lidí, pro které jsou motivací k pravidelnému tréninku.

"Souhlasím s všeobecným názorem, že současná doba nabízí pro mladé lidi ohromné možnosti seberealizace,“ hodnotí současný stav a úroveň našich běžců. "Je také spousta nových atraktivních sportů, kde je možné se rychleji prosadit, ale hlavní problém vidím v tom, že díky dobře fungujícímu systému vrcholového sportu byla v bězích u nás třeba před dvaceti lety mnohem větší konkurence. Z takového množství kvalitních lidí se pak vždy někdo na evropskou úroveň dostal. Dnes je u nás spíš jen několik dobrých jednotlivců a konkurence žádná. Problém ale vidím už od žákovských kategorií. Myslím si, že tady by hlavně mělo jít o to, přitáhnout děti ke sportu a rozvíjet u nich všestrannost, obratnost a rychlost bez přehnaného důrazu na umístění v závodech. Mám ale pocit, že ambice některých trenérů, ale i rodičů, vedou k příliš rychlé specializaci. Děti brzy běhají dlouhé úseky a vysoký objem kilometrů.

V tomto věku sice vydrží hodně, pokud o to mají zájem, a rychle se zlepšují, ale ta jednotvárná dřina jim často sport natrvalo znechutí. Kdo z nich vydrží, má na to dost morálky a pevné vedení, tak třeba ještě v juniorských letech vyhrává, ale končí často vinou zranění. Další velkou chybou podle mě je, že mladí běžci příliš rychle přechází na dlouhé tratě, aniž by se snažili dosáhnout svého maxima na kratších vzdálenostech. Rychlost, kterou v mládí ani pořádně nerozvinou, utlučou vytrvalostí a tím pádem jsou natrvalo limitování v dalším výkonnostním růstu.“

Věrka je celý život závislá na pohybu a potřebuje si pravidelně dát pořádně do těla. S oblibou hraje tenis, jezdí na in-line bruslích, na horském kole a jde si samozřejmě také občas zaběhat. V zimě má navíc stopu hned za domem, tak pravidelně nasazuje běžky, ale ráda se sveze i na sjezdovkách.

Aby toho neměla málo, vede s kamarádkou malý oddíl dětí ve věku od 6 do 10 let, zaměřený zatím obecně na běžky, kolo i atletiku. Podmínky mají kolem sebe na Šumavě ideální a tak se snaží, aby jejich svěřenci měli sport rádi a něco dělali. Chtějí jim hlavně vštípit správné základy a pak už to bude jen na nich, čemu se budou chtít v pozdějším věku věnovat.

"Díky našemu penzionu jsem vlastně v kontaktu s atlety pořád,“ zamýšlí se na svým současným vztahem k atletice: "Jezdí k nám na soustředění a hodně těch bývalých na dovolenou i s rodinami. Většinou to zde znají z doby, kdy sem jezdili trénovat. a rádi se sem pravidelně vrací ať v létě na kolo nebo v zimě na lyže. Po večerech se toho pak probere hodně. Proto si myslím, že mám stále dobrý přehled o našich běžcích a pořád se cítím jako jedna z nich, i když už vůbec nezávodím.“

"Byla bych nesmírně ráda, kdyby se tady u nás podařila jedna věc, kterou sice nejsem schopná přímo ovlivnit, ale čím víc se o tom bude vědět, tím je větší šance, že se jednou uskuteční. Už dlouho se mezi atlety mluví o výstavbě tréninkové tartanové dráhy tady na Churáňově. Doposud se nic zásadního v této věci nepodařilo udělat. Protože ale známe místní poměry a s atlety a trenéry to často řešíme, myslíme si, že to není nereálné. V přípravných obdobích sem jezdí ohromné množství atletů, včetně našich nejlepších, a podmínky tu jsou pro trénink přímo ideální. Může za to i 1100 metrů nadmořské výšky. Pokud by se tady mohli všichni připravovat i v dalších obdobích tréninkového roku, bylo by to výhodné pro všechny.