Nikdy mu běhání nevadilo. Nakonec ve své sportovní triatlonové minulosti to měl dokonce v popisu práce. A tak neváhal a zkusil si změřit síly s kovanými běžci.

A najednou zjistil, že mu to docela jde. Neuzavíral startovní pole, jak se z počátku obával, ale dokázal běhat kousek za nejlepšími. Byl rád a nepřemýšlel o tom, jestli na ně někdy bude mít a jen se tím bavil.

Uchvátila ho atmosféra komorních závodů plná nových skvělých kamarádů, hořících pro běhání. Nečekal to, ale i on tomu propadl. Najednou bez toho nemohl být. Ve všech závodech v okolí se stal se svou vysokou štíhlou postavou nepřehlédnutelnou součástí startovního pole. Přirozená sportovní ctižádost ho hnala ale dál.

„Jak je to možné, že ti nejlepší mi pořád tak utíkají,“ dumal Petr nad svou výkonností a trénoval usilovně podle sebe dál. Ale stál pořád na své úrovni a žádný posun k lepšímu se nekonal. Po jednom z dalších protrpěných závodů, kdy se v druhé půlce trati trápil až do cíle, to nevydržel.

„Jak to děláte,“ oslovil mě, neboť jsem se už léta se svými svěřenci na těchto závodech pohyboval. „Já pořád trénuji a nemůžu se zlepšit. Nevím co s tím. Nějak mi to hlava nebere, že bych se nemohl dostat dál. Aspoň někam k 35 minutám na desítku,“ dodal vzápětí, když uviděl můj tázavý pohled.

Neznal jsem ho blíž, ale pak jsem zjistil, že je velmi přístupný a hlavně otevřený ke vzájemné spolupráci, když jsme si po závodě na chvíli sedli a probrali pár věcí, které ho zajímaly. „Pojď to s námi zkusit podle mých plánů,“ nabídl jsem mu proto sám a on neváhal.

Zapojil se na podzim do přípravy, která pro něj byla naprosto nová snad úplně ve všem. Učil se základy a lapal po dechu při pro něj šokujících intervalových trénincích. Ještě že měl po ruce známého, špičkového českého vytrvalce, který se k němu občas rád přidal. Tak to bylo pro něho přece jen snesitelnější. Ale některé porce tréninku zvládal jen se skřípějícími zuby a s maximálním volním úsilím. Zejména dlouhé běhy mu činily značné obtíže. Ale chápal, že bez toho všeho se to neobejde.

A závodil dál. Toho se nikdy nebál. Najednou sám cítil, že to jde. A překvapivě dobře. Už tolik neztrácel a posouval se stále blíž a blíž k nejlepším místním borcům.

Únor ho zastihl ve velmi dobrém rozpoložení. Začal si věřit. „Dávám těm klukům tak dva závody,“ hlásil mi s úsměvem při svém dalším obrovském výkonnostním posunu. Myslel to ovšem smrtelně vážně. A na potvrzení svých slov to provedl už při příští akci. Přesto zůstával Petr dál velmi skromný a stále jen s úžasem sledoval, co s ním trénink provádí.

I já jsem z něj byl trochu v šoku. A to jsem viděl ještě také obrovské nedostatky v jeho taktickém pojetí závodů. Slušně řečeno rval jsem si vlasy a občas neměl v duchu daleko i k tvrdším výrazům.

„Pořád mi něco chybí v závěru závodu, abych jim stačil,“ hlásil mi po vydařené Rohálovské desítce, kde porazil pro něj řadu dosud nezdolaných běžců a hluboko prolomil na této těžké trati hranici 35 minut.

„Bodejť by ne,“ zněla moje lakonická odpověď: „Když jim tři čtvrtě trati odtáhneš a oni se za tebou vezou, tak se nediv. Nejezdil jsi náhodou dřív na kole? Nevíš co je to jízda v háku? To samé platí i v běhu. Můžeš si tím stejným způsobem pomoct!“

Překvapeně se na mě podíval a zakroutil hlavou: „Budu na to myslet a zkusím to.“ V dalším závodě to ale stejně nedodržel a opět ke konci odpadl. Přesto šokoval nejen sebe, ale hlavně všechny ostatní. Přiblížil se totiž na dohled 33 minutám na desítce. „Já tomu snad ani nevěřím,“ s úžasem hleděl na stopky.

„A kdybys zvládl aspoň základní body z běžecké taktiky, mohl jsi mít skalpy dalších výborných běžců,“ informoval jsem ho místo pochvaly. Ale i na mně muselo být vidět, že jsem překvapený. „Příště už si dám pozor a provedu to podle rozkazu,“ zasalutoval mi vesele a vyrazil na regenerační výklus.

Je začátek jara. Rozbíhá se sezóna a všichni netrpělivě čekají, co jim přinese tvrdá tréninková práce v zimním období. Petr už nemusí čekat. Své plány si splnil již teď, ale s jídlem roste chuť. A jemu úspěch určitě zachutnal. Snad to tedy nepokazí svým nyní dvojnásob motivovaným úsilím a pak všem ukáže, že to jde, když se opravdu chce. Všichni kolem něj jsou zvědaví, kam až se dostane po svém prvním půlroce plánované běžecké přípravy.

I on sám.

Doplňující komentář Petra Kučery:

„Vedle Zdeňka Smutného děkuji za pomoc též trenéru Josefu Smetanovi. I on se zasloužil o můj výkonnostní růst. Jeho tréninkových rad jsem využíval po dobu tří měsíců, od ledna do března roku 2011. Hodně mi daly především jím vytvořené tréninkové deníky, do nichž jsem mohl zaznamenávat své pocity po jednotlivých trénincích.“