Začalo to na jaře roku 2009. Oba jsme byli s Gábinou singles. Ona dřela na dračích lodích a dokonce přivezla stříbro a bronz z mistrovství světa v Račicích mezi veterány. Já běhal. Rok před tím jsem při prohlížení mykologických stránek omylem narazil na Klub letmých houbařů Krč. Vzali mě mezi sebe a od té doby běhám s nimi.

„Hledám muže do nepohody, kterého už nebaví život osamělého běžce.“

Takový inzerát si Gábina podala a já ho pochopil doslovně a odepsal. Od té doby jsme spolu. A aby si holka nemyslela, že je s to metaforami jen tak, došlo i na běhání. S dračími loděmi to šlo tou dobou pomalu z kopce a Gábina, jako člověk uvyklý pohybu, nutně potřebovala nějakou alternativu. V srpnu jsme spolu šli koupit první běžecké boty. Tou dobu jsem už měl za sebou dva maratony, a tak jsem se pasoval do role učitele a trenéra. Důležitá rada pro všechny, kteří se pokusí jít v našich stopách a vést své drahé polovičky k běhu: „Nedělejte to! Přenechte to někomu jinému!“ Alespoň já v této roli zcela selhal. Pokud Gábina dnes běhá, je to spíš navzdory mému snažení než díky němu.

Od začátku byla žačkou nejen velmi pracovitou, ale i celkem nadanou a vstřícnou. Svou první desítku v Krčáku (Krčský lesopark, pozn.red.) dala jako nic a ještě se divila, kolik toho už uběhla. V září jsme spolu běželi první závod v Plasech. Já běžel Baroko maraton, Gábina půlku. Jelikož se bála, že maraton neuběhne, zvolila pro další rok trochu netradiční způsob přípravy.

Rychlost moc neřešíme

Nejprve jsme se zúčastnili v březnu 2010 šestihodinovky v Novém Lískovci v Brně, v rámci kterého zaběhla první maratonskou trať za čtyři a tři čtvrtě hodiny. Pak se tiše zhroutila v šatně a já doběhl na metu 53. kilometru. Následovala padesátikilometrová Brdská stezka a ve Stromovce šestihodinovka, respektive dvanáctihodinovka. Za šest hodin Gábina naběhala přes 55 kilometrů a pak konečně dala i svůj první maraton v Jirkově.

Přibývají diplomy a medaile (za účast). Nikdy už asi nebudeme moc rychlí, takže zkoušíme, co jiného nám běhání nabízí, například horské maratony, Zermatt a Brixen. Logicky se nabídla cesta k ultra. Gábina uběhla dlouhou trať na Silva Nortica Run, já zvládl necelých 120 kilometrů v rámci 24 hodinovky na Kladně.

Společenský rozměr a poznávací výběhy

Běh nás postupně pohlcuje. Nejsou to jen závody, ale je to i způsob poznávání světa a sebe samých. Z procházek jsme udělali „proběžky“. K velké radosti našich psů, neboť co učiní psa šťastnějšího, než když se s ním jdeme proběhnout.

Většina našich výletů se proměnila v dlouhé poznávací výběhy. S baťůžky na zádech poznáváme Krušné hory, máme své trasy v okolí Chomutova, proběhali jsme také údolí Vltavy kolem Libčic. V Krčáku bychom mohli běhat i poslepu.

Sportovní rozměr běhu nám v poslední době nějak ustupuje do pozadí, nahrazuje ho ten lidský a společenský. Díky běhání jsme poznali mnoho lidí, kterých máme důvod si vážit a obdivovat je. Některé známe osobně, jiné na dálku. Kamarádi z Klubu letmých houbařů mi pomohli zažehnat osobní krizi. Mám silné „podezření“ o mnoha lidech, že jim běh pomohl odrazit se ode dna. Čím bylo dno hlouběji, tím více naběhali. I to může být cesta k ultra běhům.

Udivují nás výkony lidí, které dobře známe a kteří najednou dokáží něco, nad čím zůstává rozum stát. Obdivujeme nezištné chování neznámých běžců, které potkáváme na závodech. Když se rozdělí o vodu nebo jídlo na dlouhé štrece, i když sami mají málo. Povzbudí soupeře, který toho už má plné zuby. A zatleskají i tomu poslednímu, který probíhá cílem. To jsou gesta sportovní i lidská.

Při běžeckých akcích jsem byl svědkem činů, které poopravily můj negativní pohled na lidstvo jako celek. Běhání nás mění a činí lepšími, tak jaképak řeči o ztrátě motivace. Běžíme dál.

Autorem textu je David Schovánek, redakčně upravil Josef Rendl.