Teprve po složité operaci nešťastného kotníku, kdy mi lékař ortoped oznámil, že „je to ve třiceti letech vlastně sedmdesátiletý kloub a bude to jen na chození“, jsem tohle sdělení pojal jako výzvu a začal pomalu obden chodit a postupně i trochu běhat. Kus holenní kosti nahradil roztříštěný kloub v kotníku. Po vyndání šroubů jsem začal programově nabírat sílu a shazovat tělesnou zátěž. Vyrazil jsem na cestu, spíš jsem šel, než běžel, ale byl to pohyb. Po deseti minutách mě zaplavil pocit klidu a já si řekl: „Tak, můžu buď běhat, nebo pít.“

A světe div se (a pane doktore ještě jednou díky!), já začal poprvé v životě, navíc s repasovaným kotníkem, běhat! Tři, pak pět, později sedm kilometrů. Začal jsem si vést běžecký deník, kupovat funkční prádlo, doplňky, prostě objevil jsem nový svět, propadl droze. Objevil jsem běh, který jsem neznal. Na základce nás jen honili na čas, na výsledek. Objevil jsem „běh do pohody“. A najednou jsem zjistil, že nepotřebuji alkohol. Že mi všechno dává běh. Běh do pohody.

Po pár měsících jsem zjistil, že mi běh dává mnohem víc než cokoli jiného. Vyčistí mi hlavu, dopaminy v mozku odvedou svou poctivou práci. Je to prostě o tom prastarém „běžení“. To mi dává sílu pít vodu a nepotřebovat alkohol. Je to o úsporném dlouhotrvajícím běhu, ne o zběsilém útěku. I alkohol je jen útěk.

Natolik se mi tenkrát běh zalíbil, že jsem se začal připravovat na vysněnou metu – půlmaraton. Po dvou úspěšně absolvovaných (pod dvě hodiny) jsem si uvědomil, že je to sice pěkné měřit a zlepšovat výsledky, zvyšovat formu, víc, víc… Ale kam, do kdy?

Můj táta si jednou splnil sen a absolvoval i „železného muže“. Běhal hodně a na rychlost, na čas, prostě závodník. A dneska je z něj muž titanový. Konkrétně v kyčelním kloubu. Vím, že o tom to není, nechci se uštvat enormní zátěží. Proto neutíkám, nezávodím, ale běhám. Běhám do pohody.

Po několika posledních letech pravidelného běhání pro pohodu, bez závodů, bez jakýchkoli jiných ambicí než hýčkání vnitřního klidu, jsem v perfektní formě i po fyzické stránce. Nepotřebuji závody, nepotřebuji se s nikým poměřovat. Skutečným a jediným soupeřem jsem si sám.

V příštím roce mi bude čtyřicet, ale nikdy před tím – ani v 15 ani v 25 letech – jsem neměl lepší fyzickou a psychickou formu. Objevil jsem v sobě toho prastarého stepního běžce. Běhám bez GPS, bez MP3 a dalších zkratkami a marketingem ověnčenými vymožeností.

Minulý týden jsem byl po letech na naší chatě. Během dvou dnů jsem v jejím okolí naběhal 28 kilometrů. To neříkám proto, že bych chtěl oslňovat počtem kilometrů. Každých sto metrů bylo jiných – u potoka, na skalách, v údolích, lesích.

Nejkrásnější pro mě, několik let velkoměstského člověka a tím i běžce, byl běh večer krajinou tmy, hvězd a ticha. Kdybych na chatě „alkoholoval“ jako kdysi, nic z toho krásného by neproběhlo. Kdybych pil alkohol, z okolí bych toho moc neviděl. A co bych viděl, bych si stejně druhý den nepamatoval.

Nejsem žádný agitátor a „přesvědčovač k nealkoholismu“. Jen jsem se s vámi chtěl podělit o poznání, o jiné cestě, na které už zůstanu. Běh je pro mě životem. Běh je pro mě všechno.

Chuť napít se zcela nahradila chuť proběhnout se na vzduchu, být součástí přírody, sledovat její proměny na jaře, v létě, na podzim, v zimě, poslouchat její zvuky, prostě být často její součástí. I ve městě, kde běhám často, například kolem nedělního poledne v blízkosti sídlišť, kdy se na ulici míchají vůně připravovaných obědů (nejčastěji kuře a brambory). Nebo běh večer, v usínajícím městě.

Každý běh je jiný a přesto stejný, prastarý.

Pozn. red.: Jméno autora po dohodě neuvádíme.