Vyloučení bolest tlumících látek je v těchto situacích vlastní všem savcům a vyvinulo se jako jeden z důležitých život zachraňujících mechanismů v případě napadení predátorem. Vedle aktivace tzv. sympatiku a vyloučení stresových hormonů, jako jsou katecholaminy a kortisol, bylo potřeba i útlumu bolesti. Tedy to, že na mozek po určité době běhu působí nejen aktivizující stresové hormony, ale na druhé straně i omamné látky, má svoje logické vysvětlení. Podobně běžci znají i nepříjemné pocity při vynechání tréninku, kdy se dostavuje naopak vnitřní napětí, deprese, rozmrzelost, předrážděnost a utkvělá představa, že si prostě musí jít zaběhat, aby se těchto nepříjemných pocitů zbavili. To nám mozek naznačuje, že mu ony sportem vylučované opiátové látky naopak chybí a že je potřebuje k pocitu spokojenosti. Dalším fenoménem je nutnost postupného zvyšování intenzit tréninků k tomu, aby došlo k tomuto uvolnění a uspokojení.

Jedná se o ve sportovní medicíně dobře známé téma, které ale může být složitější a kontroverznější, než se na první pohled zdá. Pokud si připustíme, že se v případě lásky ke sportu nemusí jednat jen o touhu po zdravém těle a zdravém duchu, ale i o určitý druh opravdové závislosti, měli bychom zajít hlouběji a položit si i otázku, proč u některých sportovců má sportovní vášeň příznaky závislosti a u jiných ne anebo méně. Existují jedinci, kteří mají obecně silnější sklon k závislostem a sport je u nich jen „zdravou“ a na veřejnosti i vnitřně před sebou ospravedlnitelnou náhražkou jiných drog? Otázkou pak taky je, zda se u závislého na sportu jedná opravdu čistě jen o jeho touhu po prožití onoho opojného pocitu, který sport a jeho výsledky přinášejí (a tato závislost nemá hlubší význam než prostý návyk), nebo zda ho žene hlubší vliv podvědomých mechanismů nevyřešených problémů a konfliktů v osobním životě, rodině či práci (a patologické věnování se sportu představuje, podobně jako jiné závislosti, určitou formu útěku od nich).

Ať už je původní příčina vzniku závislosti jakákoliv, byla u sportu opravdu prokázána klasická závislost včetně příznaků z vysazení. Není na tom nic překvapujícího, neboť vedle případu sportu je známo, že si lze vytvořit závislost jak na klasické drogy, tak třeba i na sex, jídlo, některé specificky působící potraviny jako je čokoláda, sýry aj., u jiných zase na práci, internet, hazardní hry, nakupování, cestování apod. Ve všech těchto případech totiž dochází v mozku k vyloučení opiátově působících látek a také dopaminu a serotoninu, tedy hormonů štěstí a opojení, a tyto látky pak vyvolávají (zejména u k závislostem predisponovaných jedinců) snahu se k nim vracet. Pokud se jich nedostává, objevuje se naopak napětí, deprese, rozmrzelost a nesoustředěnost, tedy určitá forma abstinenčních příznaků.

Samozřejmě je nutno zdůraznit, že ne všichni, kteří se nadměrně věnují sportu, na něm musejí být patologicky závislí anebo být nějakým způsobem psychicky narušení. Sport je potřebnou součástí života, přinášející radost a vedoucí k prevenci mnoha tzv. civilizačních onemocnění, obezity, depresí, demencí, ale i k vyšší odolnosti vůči stresu a k obecně stabilnější pohodové povaze. Sport tedy v žádném případě po přečtení tohoto článku nevyřazujte ze svého života jako nebezpečnou drogu. Cílem je jen to, si uvědomit hranice ve smyslu, aby nám sport neovládal život a nezpůsobil místo zdravotního přínosu více poškození, a taky pochopit určité podvědomé vazby, které mohou poukázat na nevyřešené problémy ze zcela jiné oblasti než je sport.

Kde leží hranice patologie?

Co se týče vlastního nadměrného zájmu o sport, můžeme se setkat se třemi typy osobností, kdy pouze u poslední z nich se jedná o patologii, spadající do definice psychických poruch.

1) tzv. „obsesivní sportovec“ je zdravý člověk, který je hnán pouze potřebou po dobrém pocitu, realizaci a úspěchu (tj. bez sportu nemají dobrý pocit),

2) tzv. „kompulzivní sportovec“ je osobnostním profilem typický perfekcionista, u něhož je sportovní aktivita prostředkem jeho sebekontroly a touhy po dokonalosti (tj. bez sportu mají vnitřní napětí a nespokojenost),

3) tzv. „závislý sportovec“ je již za hranicí normy, neboť sport se pro něj stává hlavní životní hodnotou a jsou zde i příznaky závislosti a abstinence po vysazení (tj. bez sportu nevydrží).

Až teprve tento poslední typ lásky ke sportu je opravdovou patologií, zařazenou do seznamu psychických nemocí, a bývá mnohdy spojen s nadměrnou upjatostí nejen ke sportu, ale i k dietám a kontrole váhy. Frekvence tréninků však kupodivu není tím, co by ukazovalo na psychickou poruchu, tedy na pravou závislost na sportu. Na patologii ukazuje spíše specifická motivační a emoční charakteristika sportovců. Závislost na sportu je celkem snadno rozpoznatelná pomocí přítomnosti následujících zna­ků:

1) syndrom z vysazení ve formě psychického a fyzického pocitu nepohody při přerušení sportovních aktivit, kdy se mohou objevit úzkosti, deprese, vnitřní napětí, bolesti hlavy, pocity viny, poruchy chuti k jídlu, nespavost apod.,

2) psychologické charakteristiky a poruchy chování, spojené obecně se závislostí, tedy tolerance (nutnost postupného zvyšování dávky sportu, aby došlo k uspokojení), nadměrná každodenní fyzická aktivita a obsesivní touha po sportovních aktivitách,

3) porucha v alespoň dvou z následujících variant:

– neschopnost koncentrace na jiné věci pro utkvělé myšlenky na sport

– sociální, rodinné anebo pracovní problémy, vyplývající s nadměrného soustředění se na sport,

– syndrom přetrénování anebo trénování i přes nedoporučení lékaře a zdravotní potíže jako je zranění, nachlazení apod.,

– nerespektování rad trenéra, tendence k osamocenému a vlastnímu vedení tréninků,

4) porucha příjmu potravy anebo nadměrné zabývání se dietami a různými suplementy.

Poruchy příjmu potravy, které často provázejí závislost na sportu, nemusejí být přítomny jen ve formě dobře známé anorexie anebo bulimie, ale i jako tzv. Adonisův komplex, neboli svalová dysmorfie. Oproti anorexii, tedy úmyslnému hladovění, se u Adonisova komplexu jedná o opak, tedy o strach z hubenosti a o touhu po co největší svalovině s minimem tuku (typický je proto tento syndrom mezi kulturisty). Ve všech případech je však charakteristické nadměrné zabývání se stravou a současně sportem, které se tak stávají hlavním životním smyslem a hodnotou. Pokud se podíváme blíže na osobnost těchto jedinců, zjistíme, že za patologickým zabýváním se tréninky či jídlem může být nejen perfekcionismus, přemrštěné nároky na sebe samého nebo porucha sebevědomí, ale současně i určitá forma útěku před realitou, tedy nevyřešené problémy, které jsou tímto zatlačovány do pozadí (problémy a konflikty v rodině nebo práci, psychická traumata z dětství apod.).

Riziko přetrénování při sportovní závislosti

Závislost na sportu představuje riziko zanedbávání osobního života, přátel, rodiny, práce apod., ale je i rizikem vzniku zdravotních komplikací, zranění a syndromu přetrénování.

Závislosti v různých mírách a různých formách jsou v podstatě běžnou součástí života každého a nelze je vymýtit ze života. Musíme ale dokázat to, abychom ovládali my je a ne ony nás, a v případě sportu dát pozor na to, aby nám fyzická aktivita upevňovala a ne podlamovala zdraví, tedy naučit se poslouchat varovné příznaky našeho těla a respektovat zásady odpočinku a regenerace.

Běh jako útěk?

Zajímavé je, že pro mnohé nadměrně sportující nemusí představovat fyzická aktivita jen prostředek ke zdravému tělu, ale i každodenní uvolňující útěk z pracovního stresu a nevyřešených konfliktů v osobním životě. Na tom není nic špatného, neboť fyzická aktivita opravdu pomůže zdravým a rychlým způsobem uvolnit napětí ze stresujících situací a je proto nutnou součástí života každého, ale vlastní problémy a konflikty takovýmto uvolněním nezmizí a někdy se i dokonce zhorší tím, že nezbude čas a energie je řešit.

Takže pokud budete mít podezření, že váš každodenní běh není jen honba za sokolským sloganem „ve zdravém těle zdravý duch“, a není u vás ani závislostí na jeho opiátových účincích, ale spíše uvolňujícím útěkem před nějakým osobním problémem či konfliktem ve vás, v rodině anebo v práci, zavčas se zastavte a otočte, protože ten pravý cíl v tomhle případě není v terénu před vámi, ale schovaný někde (často v dálce) za vámi.

Každý, kdo se sportu nadprůměrně věnuje a mnohdy jde i přes zdravotní komplikace a únavu, by měl mít sebereflexi a zapřemýšlet se nad tím, zda za jeho láskou ke sportu je opravdu láska ke zdravému životnímu stylu anebo jde o závislost, útěk před nevyřešenými problémy a konflikty, nízkou sebedůvěru anebo i zbytečně přehnaný perfekcionismus. Tento článek měl za cíl poukázat na to, kde je hranice zdravého sportu a kde již začíná patologie, a že i na sportu si lze vypěstovat opravdovou a zdraví nebezpečnou závislost. Při vaší vášni k běhu proto nikdy nezapomínejte, že sport má sloužit nám a ne my jemu.

MUDr. Jana Neuwirthová, Ph.D.

lékařka, poradce pro sportovní medicínu, hobby běžkyně