Vybíháme celí zničení na svou pravidelnou trasu, na které známe každičký kamínek. Celé tělo je ztuhlé, v hlavě válčí myšlenky, zvoní telefony, hučí v ní jako v úlu. Máme chuť to otočit, nebo se alespoň zastavit, sednout si na kraj cesty a zavřít oči a nevnímat nic.
Odkaz na článek

Tuto záležitost zažívám spíše v zimě, kdy se tep srovná a celé tělo zalije krásný teplo. Zažívám ale i jiné pocity, akorát nevím jestli je to ono. Když běžím v závodním tempu 1500m tak většinou dobíhám tzv. na mlhu. Příznaky jsou následující : od 800m už běžím na kyslíkový dluh na 1km přestávám vidět celý obraz je rozmlžený, na 1200m už vůbec necítím nohy připadá mi, jako by se po tartanu vznášely a do cíle dobíhám jen díky aspoň trochu viditelným čarám ukazujícím jednotlivé dráhy. Jestli je to nirvána nevím, ale někdy to má i pokračování po doběhu do cíle, ale to už není nic příjemného. Jinak při delších bězích mám občas mrazení v zádech, teď naposled třeba když jsem míjel hada (asi užovku).

Já tomu říkám česky „Čtvrtý rozměr“ anebo anglicky „Forest Gump“ (doufám, že nemusím vysvětlovat). Prostě se ocitnu někde úplně mimo… a je to nádherný… no prostě běhání. Tak čus všichni běžci 

Používám pro to označení „běžecká euforie“. V mém případě se dostavuje nejčastěji při běhu v přírodě nebo olomouckých parcích. Přichází nezávisle na denní době, téměř výhradně při sólovém běhu. Kdo to nezažil nepochopí.....

Já tomu říkám běžecký (na běžkách pak běžkařský) orgasmus. Většinou se dostaví, když se mi ani moc nechce někam běžet a pak, zničehonic, to přijde.

Euforie jen v cíli závodů, ale zdaleka ne vždy..

Jinak stav „zúženého“ vědomí se dostavuje při tréninku a hlavně při delších tratích celkem pravidelně. Mám to rád 

>> runner2, 17. 06. 2010 21:00:00

..ale houbec euforie a nirvána, to seš normálně vyšitej , btw, velký obdiv že to dokážeš, já takhle na krev běhat neumím,… ale zase pro změnu se mi daří na delších štrekách se nějak smířit s bolestí, akceptovat ji, sedět s ní v jedné místnosti a moc si nevšímat jeden druhého…

Ahojte. Občas ten pocit, alebo niečo, čo sa k tomu približuje, počas tréningu zažívam, ale až po cca 40 minútach behu, keď sa začnú uvoľňovať endorfíny. A občas aj na pretekoch, keď mám dosť síl a predbieham súperov, ale to je málokedy.

Zazil jsem pri poslednich par stech metrech prvniho pulmaratonu.

Na dvacatym kilometru jsem mel v nohach krece, takze jsem nebyl schopen bezet dyl nez 20 metru, pak jsem prechazel do chuze. Kdyz jsem zatocil v Pardubicich na tridu miru – zelena brana (v podstate cil) na dohled, tak jsem se do toho oprel a bolest nejak zmizela V cili jsem se pak pristihnul, ze tam byly i nejaky slzy stesti 

Jojo, takhle se běháním sjíždím celkem pravidelně. Akorát nevím, jestli se stávám výrazně vnímavějším – spíš mám pocit, že totálně vypnu, poddám se té euforii a nic jiného nevnímám.

Já tomu říkám normálně – endorfin

Už jsem to tu psal – ale hodí se to k tomuto napsat znovu. Loni před operací kolene jsem chodil o berlích – hodně to bolelo, ale říkal jsem si, že stejně na tu operaci jdu – tak je jedno, jak moc to koleno zrasím Přišel jsem na závod na 10,3 km s převýšením Kunětické hory o berlích. Odložil jsem je a odstartoval. První dva kilometry jsem byl skoro poslední – byla na mě vidět obrovská bolest – ostatní běžci na mě pokřikovali, že to mám okamžitě zabalit. Já však vytrval. Po 2 km mě najednou bolest přešla a já se rozeběhl. Začal jsem předbíhat jednoho běžce za druhým až z toho bylo krásné čtvrté místo pouhou minutu za osobákem. V cíli jsem padl. Po chvíli jsem se chtěl jít vyklusat – ale opět ta veliká bolest – endorfiny asi odezněly – tak jsem popadl berle a odkulhal jsem domů 

občas se povede…a když je to na závodě, bývá z toho pěkný výkon 

Hm,škoda.Běhám už nějaký čas a o endorfinech a euforii se mi může jenom zdát.Můžu běžet jakoukoliv vzdálenost s jakýmykoliv překážkami na trati.A ani ve vítězné pozici stále nic.Prostě jenom běžim bez žádných emocí.

>> chuchvi, 18. 06. 2010 16:59:10

To je zvláštní.To snad ani nejde.Proč potom běháš? A endorfiny se vyplavují vždy po sportovní činnosti,kdy se tzv.zapotíš. Ten úžasný pocit z pohybu tě přece na konci zaplavit musí.. 

>> vosice, 19. 06. 2010 07:13:38

Běhám abych něco dělal.Před tím sem hodně kouřil a válel se po hospodách(dos­lova).Ale možná,že se tak děje,ale vůbec si to neuvědomuju nebo mi to nedochází.

>> chuchvi, 19. 06. 2010 07:53:26

Ten pocit počas behu nemusí byť až taký intenzívny a môže prísť len občas, ale spokojnosť, pohoda a príjemná únava po dobrom tréningu sa dostaví takmer vždy.

>> Drahoš, 19. 06. 2010 09:09:31

Přesně tak!

Ze začátku se u mě žádné takové pocity nedostavovaly. První cca 2–3 měsíce nic. Ale ted je mám prakticky při každém běhu. Takový úžasný pocit, že takto bych dokázal běžet věčně, občas (hl. třeba při závodě) tranz, při kterém vnímám vše jen vzdáleně. Někdy se mi stane že běžím a najednou se jakoby"rozhlídnu" a překvapeně si říkám „to už jsem tady?“. Ty příjemný pocity se mi dostavují tak od 4.kilometru. Ale první 2km jsou vždy pocitový peklo.

>> Rico, 19. 06. 2010 10:22:34

To je normálne, že prvé príjemné pocity počas behu sa dostavia až po 6–12 týždňoch behania, zhruba toľko trvá „aklimatizácia“. Samozrejme, dľžka aklimatizácie je závislá aj od toho, či začínaš od „nuly“, alebo už máš nejakú fyzičku z iných športov. Mám s tým skúsenosti, keďže som 4 krát začínal takmer od nuly. Trúfam si povedať, že väčšina začiatočníkov to počas tohto obdobia vzdá, ale pre tých čo zotrvajú, sa obvykle stane beh trvalou a príjemnou súčasťou života … 

Bohuzel Nirvanu jsem nezazil. Prvni koncert odpiskali, listky zustali v patnosti, ale na druhej koncet uz Cobain nedorazil… asi tak

u mě se ta „nirvana“ projevuje tak, že třeba při závodě najednou zjistím, že běžím poměrně slušným tempem a přitom necítím únavu ve svalech, nedostatek kyslíku apod. Zdá se, že myšlenky odlétly od tělesné schránky. Dokonce se přistihnu při tom, že koukám po okolních běžcích s údivem, že jsou tak zarudlí a supící:-) Ale bohužel zase tak často to nemívám.......a Kurta je fakt škoda…

Znám. Zejména při většině z 8 maratonů, které jsem běžel, obvykle mezi 27. až 39. km, většinou po překonání větší krize, kdy získám novou chuť do běhu i do života.