Starší generace trenérů si stěžuje, že na sobě mladí lidé nechtějí tvrdě pracovat, že mají oproti šedesátým, sedmdesátým létům horší výkonnost a chybí jim touha. Jak to vnímáte vy?

„Lidská motivace vyvěrá z potřeby. Lidé, kteří si žijí relativně dobře, nemají tak akutní potřebu se z té svojí situace dostat. Cesty ven jsou různé. Někdo jde studovat, někdo běhat, někdo házet oštěpem… Já vidím trend v tom, že čím je společnost víc v pohodě, čím méně lidé strádají, tím je vnitřní drajv dostat se z oné situace, když je mi v ní dobře, menší a menší. Kolik například znáte vrcholových sportovců a mistrů světa, kteří se narodili v Praze? Je to často Ostrava, Morava, Slezsko, jižní Čechy… Ti ještě mají touhu se dostat do „civilizace“, do tzv. „lepšího světa“. Když člověk něco nemá, víc ho to pudí k boji, aby to měl. Jakmile má pohodlí a bohaté rodiče, pak důvod, proč se dřít, ztrácí.“

Jaký je základní problém našich současných vrcholových sportovců?

„Prvním důvodem je stará generace trenérů. Umí techniku, ale neumí mnohdy vést lidi. Křičí, místo aby naslouchali, rozkazují, místo aby posilovali. Já tomu říkám ruská škola. Na západ od nás už se všichni řídí vědeckými výzkumy, kde postupy, jak „vyrábět“ vrcholové sportovce, jsou přesně opačné. Tam už dávno vědí, že je to jak s malým miminkem – na to taky nebudete křičet: Koukej chodit, vždyť jsem tě postavila! Budete ho podporovat krůček za krůčkem.“

Nestávají se pak tyto děti a lidé závislí na pochvale? Nejsou bezmocní, pokud ji nedostanou?

„Nejsou. Když jsou dobře vedeni, vytvoří si svůj pevný vnitřní psychický základ a mají odvahu, sílu a chuť jít do nových věcí. Věří sobě i té věci, když jim okolí říká: Seš dobrej, jde ti to, jdeme do toho. Dává jim to vnitřní pevnost. Celá naše společnost je bohužel založená na tom, že se vyzobává, co člověk neumí, jeho hendikepy se pak zvětšují. Můj syn jel studovat na střední školu do Ameriky a za půl roku byl vyhlášený jako nejlepší na angličtinu. Když se vrátil zpátky, zase jsme jen poslouchali, co všechno neumí. Američani znají své vnitřní já, mají svou identitu – a tu sportovci potřebují jako sůl. Já to s nimi doháním, protože rodiče ani škola jim to nedají. Kvůli trenérům děti často ztratí radost ze sportování a po chvíli se na to vykašlou.“

A ten druhý důvod?

„Druhá, asi největší skupina problémů je, že sport je byznys. Dokud lidi sportují pro radost, protože je to jejich láska, dokud někdo neodhalí, že jsou talenti a nešoupne je do vrcholových středisek, je to sportování a soupeření v pohodě. Jakmile začnou být úspěšní, radost se změní na povinnost, sport začne být stresem. Tys vyhrál zlato, tak teď ho musíš vyhrávat pořád. Vždyť jsme do tebe investovali čas, peníze a tak dále… “

Jakým způsobem je možné s tím tlakem pracovat?

„Lidé se prosejou. Někteří z nich v sobě tu vnitřní pevnost a psychickou odolnost mají. Často jsou to lidé, kteří to neměli lehké. Na jejich cestě se prověřilo, jestli tu odolnost mají, nebo ne. A když ji trochu měli, posilovali si ji, vytvářeli si psychické brnění, které pak můžou krásně využívat.“

A když odolnost nemají?

„Pokud psychicky odolní nejsou, musím zjistit, jestli jsou schopní se to doučit, nebo ne. Snažím se zpevnit jejich celkovou psychickou strukturu, stavbu. Někdy se to podaří, ale někteří zjistí, že tlaku prostě podléhají. Každý jsme jinak křehký, rozhodně neexistuje patent na to, aby to zvládli všichni. Jsou případy, kterým rovnou říkám: Jsi chytrej, kašli na to, jdi studovat a sport si nech pro rekreaci.“

Myslíte si, že čeští vrcholoví sportovci si dostatečně uvědomují důležitost psychologické přípravy?

„Ještě ne, ale jsem ráda, jak se to vyvíjí. Pracuju už patnáct let na tom, aby sportovci pochopili, že jejich ruce a nohy, ale i jejich strach, řídí hlava. Bojuju však s neznalostí trenérů, kteří je od toho zrazují. Ti totiž ani netuší, co je sportovní psycholog. Nerozlišují mezi psychologií a psychiatrií, mají předsudky. Myslí si, že kdo jde k psychologovi, nepatří do vrcholového sportu!“

Zejména u mladých lidí hrají velkou roli vzory, idoly, ke kterým vzhlíží. Jak lze ovlivnit, aby si cíle a vzory vybírali správně?

„Měla jsem případ kluka, který zemřel, protože si dával moc vysoké cíle. Žijeme v době, kdy se pěstuje kultura úspěchu. Za úspěch se ale považuje jen zlato z olympijských her, všechno ostatní není dost dobré. Moje rada je: Dělejte to pro radost, aby vám prostě bylo dobře. Nejdůležitejší je žít šťastně, nebýt štvancem. Laťku má každý jinde, poznat se to ale dá tak, jak dlouho se cítíte šťastný. Zlatá medaile přinese jenom chvilkový stav euforie. Klíč k opravdovému úspěchu je být šťastný dlouhodobě.“