Ke zhoršování dochází, ale možná se děje natolik nenápadně a plíživě, že ho každý nemusí na první pohled postřehnout. Zhoršování totiž neprobíhá rovnoměrně. Dá se říct, že běžecká výkonnost s věkem sestupuje po schodech. Po velmi křivolakých schodech, kde každý stupeň má jiné rozměry než stupně předchozí. Jsou období, kdy se dlouho neděje vůbec nic, co by naznačovalo pokles. Veterán si drží stálou a neměnnou výkonnost celé měsíce a někdy i celé sezóny, obvykle až do nějakého karambolu. Pak stačí drobné zaškobrtnutí, zranění nebo jakýkoli zdravotní problém. Po návratu, zvlášť je-li pauza dlouhá, se už málokdy podaří vrátit k původní výkonnosti.

A pak? Pak už jen čekáme, kdy přijde další schod. A protože i každý z ostatních stárnoucích běžců kráčí dolů po svém vlastním hrbolatém schodišti, bývá takové veteránské měření sil docela zajímavé a napínavé. To, že mě Jaromír pravidelně porážel předchozí tři roky, nemusí znamenat, že to tak bude napořád. Třeba se mi na pár měsíců podaří být rychlejší než on. Vše záleží na tom, kdo dřív dorazí k dalšímu sestupnému schůdku.

Kdysi dávno, když mě problematika veteránského poklesu výkonnosti ještě moc nemusela zajímat, jsem si v nějaké chytré knize přečetl informaci, že pokles vytrvalecké výkonnosti s věkem je daný ztrátou pružnosti chrupavek a vazů v oblasti hrudního koše. Ta prý má za následek snížení kapacity plic a následně i běžecké výkonnosti. Teď, když už můžu stárnutí pozorovat na vlastní kůži, zodpovědně prohlašuji, že uvedená teorie je naprosto mylná.

Daleko větší ztráty než v nějakých chrupavkách, se dějí ve veteránské hlavě. Kde pořád brát motivaci tvrdě trénovat, když výsledkem tréninkového úsilí už nebude zlepšování, ale jen nějaké stěží průměrné výkony? Na závody si nejedu zaběhnout osobák, ale zažívám euforii z toho, že to nebyl můj historicky nejhorší výkon. K tomu se připojí další okolnosti. Udržet si stabilní váhu taky není nic jednoduchého, protože metabolismus stárnoucího těla je čím dál úspornější, ale chuť k jídlu se neztrácí. A že občas bolí nohy i po zátěži, kterou jsem dřív zvládal levou zadní? Ze začátku to člověka trochu zaskočí, ale časem si zvykne.

Nalézt motivaci k dodržování nějakého komplikovaného tréninkového plánu? Střídat intervaly, tempovou vytrvalost a tempovou rychlost? Před během se pěkně rozehřát a pak rozcvičit? Střihnout si pár rovinek a navrch ještě běžeckou abecedu? Ne, tak k tomu už bych se nedonutil. Jsem rád, že se mi podaří pravidelně vybíhat k docela obyčejnému rovnoměrnému běhu v tempu, nad kterým bych ještě před pár lety ohrnoval nos. Mám velké štěstí v tom, že jsem zapadl do party podobně postižených běžců, kteří mému pobíhání dávají řád a ustálený rytmus. Kolikrát bych se sám nevyhrabal a hledal nějakou výmluvu, protože prší, je horko, jsem unavený z práce, škrábe mě v krku nebo už je pozdě a já zítra musím vstávat. Jenomže když víte, že nepřijít znamená zradit partu, tak se zkrátka sbalíte a vyběhnete za jakékoli teploty a jakéhokoli počasí.

Relativně pomalé zhoršování je asi také dáno tím, že člověk za ty roky pobíhání přece jen nasbíral nějaké zkušenosti. Přesvědčil se, že jeho srdce asi nemá žádnou skrytou vadu, když zatím nikdy nevysadilo ani při závodě a ani po doběhu. Na trati závodu si tedy bývám poměrně jistý, že to občas nebude úplně příjemné, sem tam to bude bolet, ale do cíle se nakonec nějak dostanu. A ta jistota pomáhá výkonu, i když trénink možná stál za starou bačkoru.

Co dalšího mi ještě pomohlo? Nízko nasazená laťka. Zatímco jiní borci za mlada běhali desítku pod pětatřicet, já jsem trávil čas na gauči a možná trochu pošetřil tělo, takže to zatím drží i s výhledem na blížící se šedesátku. A každý to neunese psychicky, když se z těch pětatřiceti najednou zhorší někam přes čtyřicet. To já, když jsem se ze čtyřiačtyřiceti zlepšoval někam ke čtyřicítce, ten svůj výkonnostní sešup zpátky na pětačtyřicítku nemusím brát tak tragicky. Takhle mizerně už jsem přece běhal, když jsem začínal. Není to pro mě žádná novinka, že jsem pomalá lemra.

No a poslední úhel pohledu? Jak stárneme, čas nám ubíhá mnohem rychleji než dřív. Když jsem se jako dítě těšil, že za týden budou prázdniny, jevil se ten týden jako malé nekonečno. Teď uteče týden, ani si toho nestačím všimnout. Přeneseme-li stejné časové měřítko do běhu, dřív jsem se po nějaké trase ploužil celých dvacet minut, zatímco dneska ji mám v pohodě za půlhodinku, tedy podle mých vnitřních hodin mnohem rychleji.

Takže se s chutí budu stále pomaleji ploužit po svých zaběhaných trasách, radovat se, že to zhoršení zase není tak hrozné a doufat, že nohy, hlava a ostatní orgány ještě nějakou dobu vydrží, protože až to běhání nepůjde vůbec, bude to zatraceně těžké…

Pozn.red.: Tématu výkonnosti ve veteránském věku a po delší pauze se budeme podrobněji věnovat v červencovém čísle tištěného Běhej.